Nechtěli mě

      Děj se odehrává v době před mým narozením a trvá několik dní. Cítím se nepříjemně, je tady tma, teplo a nemůžu se hýbat. Cítím se umrtveně, ale nějak se tu ale musím udržet. Musím se hrozně pevně držet. Cítím strach a mravenčí mi ruce. Třepu se, je mi horko a zároveň zima. Nemůžu se hýbat, brání mi v tom alkohol. Mamka ho pije. Jsem z něho úplně ztuhlá. Přestali mi fungovat ruce, kterými se držím. Nejsou to ruce, jsou to jenom takové želatýnové výběžky, které na místo nich mám. Přestává mi fungovat hlava, kterou myslím na to, abych se tu udržela. Chci tu zůstat, jsem tu ráda. Není mi ani měsíc. Nemůžu se bránit, jenom se držím. Su úplně ztuhlá a cítím jenom to napětí.
    Mamka neví, co se mnou má dělat a ptá se kamarádek v práci. Hledá rady od jiných a přitom sama dělá, co nechce. Nespoléhá sama na sebe. Popírá to, co cítí, nedělá to, co cítí srdcem. Kamarádky jí radí pít červené víno, jíst nějaké prášky a skákat. Má to dělat proto, abych nebyla. Nechápu to. Matka je hrozně nejistá. Neví, co chce a má strach z rodičů, z toho co bude, jak jim to řekne, jestli jim to vůbec řekne a jak to řekne otcovi. Má strach. Je ještě moc mladá a vůbec to nečekala. Myslela, že se jí to nemůže stát. Napadá ji, že by bylo lepší, kdyby se to vůbec nestalo. Když už se to stalo, tak by bylo lepší, kdybych vůbec nebyla. Miminko by při tom chtěla. Sama za sebe by ho chtěla. Já vím, že mě má ráda a že mě chce, i když si ten pocit nechce připustit. Myslí si, že je závislá na svém okolí. Má strach z okolí, ze všech, co jsou kolem ní.
    Cítím, co ona cítí. Já to z její strany cítím, ale sama s ní nemluvím. Jsem hrozně slabá, nemůžu jí nic říct, nic udělat. Záleží to na ní. Není mi dobře, točí se mi hlava, cítím žaludek a je mi jak na zvracení. Nohy jsou slabé. Oslabuje mě to. Pořád se musím držet. Snažím se na to vší silou myslet, abych se náhodou nepustila. Chtěla bych jí říct, že to nedělá dobře. Že se nemá dívat na ostatní lidi, ale dělat si, co sama chce. Snažím se pohnout, ale jde to strašně špatně. Hýbe se mnou spíš ona.
    Točí se mi hlava, máma se mnou už zase skáče. Hledá něco, co by jí pomohlo. Chce se mě zbavit, ale já s ní stejně zůstanu. Už je to dobrý, už přestala. Už je mě líp, zvládla jsem to, udržela jsem se. Můžu dýchat. Zůstávám tu a snažím se jí dát nějak najevo, že ji mám ráda. Myslím na ni, hladím ji. Posílám jí spoustu růžové barvy a světla vůbec. Jsem s ní a jsem ráda, že s ní můžu být. Je to láska bez výhrad. Je mi líto, že ubližuje sama sobě. Bude se s tím trápit ještě dlouho. Musí si sama sobě odpustit.