Vesmír

Matka mě nechtěla. Není ochotná přijmout změnu. Mám pocit, že mě pořád někam tlačí. Nemám ráda násilníky. Vadí mi, že nespadám do oblasti její dokonalosti. Vytýká mi, že jí ten obraz kazím. Bolí mě, že se za mě stydí. Nelíbím se jí. Mrzí mě, že mi není oporou.

Je to hodně dávno. Jsem malá hvězda ve vesmíru. Ztratila jsem se. Oproti jiným skoro nesvítím. Blesknu jenom jednou, a to bude můj konec. Potom už budu jenom světlo, které bude putovat. Ten okamžik se blíží. Neumím tu být sama. Připadám si jako na okraji vesmíru. Chtěla bych být víc v jeho středu. To jde jenom světlem. Jenom světlem se dá cestovat. Tak hledám a letím. Letím hodně rychle, že ani nevím kudy. Myslela jsem si, že když blednu, tak to bude na všechny strany. Letím jenom na jednu stranu. Letím ke Sluneční soustavě. Ke Slunci, které mě přitahuje. Míjím ho a dopadám na Zemi. Někdo na ní se na mě dívá. Proto jsem letěla sem. Už kolem Slunce jsem letěla mnohem pomaleji. Když přistávám na Zemi, tak jsem unavená. Jsem tady a prosadila jsem si to. Mám pocit, že jsme se se Zemí do sebe zamilovali. Už nejsem hvězda. Jsem zemitá.

Chci zůstat ne Zemi i když to bolí (pláč). Je tu nepříjemně z mnoha důvodů. Oproti ostatním jsem hodně malá. Kdyby oni nebyli tak velcí, tak by taky nesvítili. Točí se mi hlava, všechno vidím vzhůru nohama. Ani nevím proč. Otočená lež se dá nazvat pravdou. Zajímá mě ta pravda. Vím při tom, že su vzhůru nohama. Nepatrně měním úhel pohledu, abych to poznala. Chápu, že to mají otočené, já to tak mít nechci, nedělá mi to dobře. Já su z jiného materiálu, jsem malá a těžká, oni jsou velcí a lehcí. Přijde mi to jako hodně divná souhra. Uprostřed máme černou díru. Nechci skákat do černé díry. Musíme se rozloučit jenom proto, že tam nechcu skončit. To mě bolí nejvíc. Nemíním poznat, co je černá díra zač, není pro mě nic dobrého. Jak su malá a těžká, tak bych tam spadla hned. Všechny je mám za rodinu (pláč). Nejvíc mě bolí, že jsem jim dávala tolik roků šanci, aby šli se mnou. Oni ale nechcou, oni v té černé díře skončí. Chci pochopit, proč to nechcou, neumím to pochopit. Ptala jsem se, ale nic jsem se nedozvěděla. Bojí se zodpovědnosti. Budou daleko. Pochybuju o sobě. Mám hrozný strach, že je na tu dálku už nebudu mít ráda (pláč). Oni jsou pořád moji. Prostě to tak mám. Tady už nechci být. Vím, jací jsou, ale nevím, jaké to je bez nich. Bojím se toho, že bych mohla být šťastná. Roky mě někdo říká, že není správné být šťastná. Už delší dobu si myslím, že není hřích být šťastná. Bojím se toho, že se to nevyplácí. Musím to zkusit. Loučím se s nimi. Tak je tu nechávám. Některé věci prostě nejdou. Vždycky jsem si proto připadala méněcenná. Brala jsem to jako životní selhání. Když někdo nechce, tak nemá smysl ho vychylovat z osy. Je těžké to poznat a rozluštit. Nezbývá mi nic jiného než to přijmout. Necítím se při tom nijak. Můžu zkusit zase být světlem, a tak cestovat. Po cestování mám docela hlad. Spoustu věcí má světlo. Temným se vyhýbám. Vyhýbám se těm místům, která by mě pohltila.