Sebeláska

Mám strach, že mě nebudou mít rádi. Když budu svobodná, tak o ně přijdu. Cítím bolest na hrudníku kolem srdce. Bolí mě klíční kosti a špatně se mi dýchá. Cítím tlak na holeně a kotníky. Mám zrychlený tep. Srdce mi tluče jako by mi chtělo vyskočit z krku ven. Chci ukázat rodičům, že jsem pro ně pořád stejná. (pláč) Celý život mně neviděli, tak chci, aby viděli aspoň moji duši. Moje hmota se jim nelíbí, stydí se za ni. Je mi z toho horko. Když se za mě stydí, tak mi nevěří. Je to, jako bych ani nebyla.

Hrozně se chvástám. Nemám ráda lidi, obtěžují mě. Jsem sebestředná, pěkně koncentrovaná. Bolí mě klouby na rukách. V hrudníku mám místo vzduchu vodu. Všechno je tu kvůli mně a pro mě. Když to tak není, tak mě to strašně štve. Vůbec neznám míru. Projevuje se to na prstech. Hlavně na pravé ruce. Nenávidím tu ruku. Je mi vedro. Všechno je špatně vymyšlené. Lidi jsou nedokonalí, příroda je otravná. Žiju v Mezopotámii. Zuřím a nevím, co tu dělám. Bolí mě břicho. Su takový šikovnější opičák. Mám hodně ochozená chodidla. Pro chápání bych měla mít prsty jinak rozložené. Proto mě tolik bolí. Uspořádaná je tu jenom řeka. Až na to, když se vyleje. Pak se musím stěhovat. Proto bydlím na stromě tak čtyři metry nad zemí. Strašně toužím po změně. Aby mě neštvali ostatní spolubydlící. Přemýšlím o tom, že bych je zabila, aby byli potichu. Taky bych měla víc jídla, pro které musím chodit dál. „Nechce se mi to s tebou řešit. Co je ti po tom, s kým mám dohody a od koho si nechám radit. Nechce se mi to vytahovat.“ Vyvražďuju celou komunitu. Konečně mám klid a svobodu. Mám pocit úlevy a svůj životní prostor. Cítím se tu skvěle. Spím a nikdo mně nebudí. Je mi špatně od žaludku. Nevím proč. Je to čím dál horší. Hryže mně svědomí. Pořád jenom zvracím. Nemůžu jíst. Hubnu. Už nemám sílu, musím spát na zemi. Je to nebezpečné. Mám strach. Vůbec necítím pravou ruku. Špičky noh mám tak zničené, že už nemůžu chodit. Furt mám hlad. Víc zuřím a lituju toho, co jsem udělala. Hodně křičím. Nic jiného neumím. Není tu nikdo, kdo by se o mě postaral. Všichni jsou mrtví, protože se neuměli chovat. A já mám proto hlad. Myslím na smrt. To mě už nebude nic bolet. Nejde mi umřít. Zatím mi to nejde. Nevím, jestli je horší, že mám hlad, nebo že mně všechno bolí. Mám zavřené oči. Už nevidím Světlo. To utrpení prožívám kvůli ostatním. Neměla jsem se tolik rozčilovat. Nedýchám a stejně mě všechno bolí. Není to fér. Ani jako mrtvá nemám pokoj. Nemůžu vylézt z těla. Nemůžu se dostat nahoru. Všechno mě bolí a můžu vylézt jenom do Temnoty. Zuřím. Nutí mě to přemýšlet, jestli moje jednání mělo smysl. No, nemělo. Bolí mě všechno mimo očí. Vidím tolik chyb, které jsem udělala. Každá mnou projíždí jako ostrý nůž. (opičí výraz obličeje) Je jich fakt moc. (obtížné dýchání a pohupování se) Nevím, co s tím. A tak tu jenom trpím.

Událost se odehrává před deseti tisíci let. Je tu velké horko. Jsem v Pekle. Všechno je tmavé a žhavé. Bojím se. Moje situace nemá východisko. Jsem strašně izolovaná. Nic nevnímám, jenom hrůzu. Mám vzpomínku na poslední tečku Světla. Jenom to mně drží při životě. Bolí mě záda, ledviny, nohy od kolen dolů. Mám těžké ruce. Bojím se nadechnout, protože se bojím, že přijdu o tu vzpomínku na tečku Světla. Mám pořád hlad a nevím po čem. Jsem prázdná. Najedla bych se Světla a Lásky. Je to jako cizí slovo. Je to jenom pocit, touha, že by mohly existovat. Je tu všude Temno, které se proměňuje v hmotu, kterou nejde proniknout. Pronikneš jí, jenom když jí podlehneš. Každý den zvažuju, jestli jí podlehnu. Nemůžu to udělat. Pamatuju si Světlo, které mi strašně chybí. Už jsem částečně podlehla, proto nemám ty nohy. (pláč) Nemůžu podlehnout, nemůžu být někdo jiný, nevím, proč to po mně chcou. Bojím se být někým jiným. Strašně se bojím. Čím víc se bojím, tím víc mě bolí ruce. Tisknu k sobě to málo, co mi zbylo. Je to zbytek hrdosti a sen o možnosti přežít. Bojím se, že o to přijdu. Pochybuju o sobě. Když dokážu na to Světlo hodně myslet, tak se ta tečka trochu zvětší. Musím hodně chtít. Jsem z toho hodně unavená. Je vysilující si něco přát. Ptám se, co tu tečku vlastně udělalo. Byl to paprsek. Je tenký a křehký. Nemám víru, že by mně něco tak tenkého a křehkého mohlo zachránit. Chci tomu věřit. Dívám se pořád dolů. Pořád se bojím. Nevím, co je vedle mně a nade mnou. V Pekle to stejně nikoho nezajímá. Vadí mi to. Snažím si dodat odvahu, abych se mohla podívat nahoru. Dívat se jenom dolů mi nahání strach. Čím výš se dokážu podívat, tím méně mě bolí nohy. Už když se dokážu podívat jenom dopředu, tak mně ty nohy jenom brní. Ze strachu mně píchá v levém boku. Dusí mně to. Nechci ty z Pekla poslouchat. Taky se jich bojím. Nevím, proč se jich bojím. Říkám si, že to jsou kamarádi. Ti by mně nenechali tak trpět. Ten zvyk je hrozně svazující.

Potřebuji si jenom odvyknout. Nic jiného nepotřebuju. Při odvykání mi je špatně od žaludku. Mám zimnici. Jsem ospalá a unavená. Bude mi špatně tak dlouho, dokud si neodpustím. Nejde o to odpustit jim. Nemám za co. Už je mi o něco líp. Něco mi ještě zůstalo v palcích. Nemůžu se toho zbavit. Od vzteku mně bolí záda. Strašně zuřím na sebe, na svoji neschopnost. Neochotu se hájit. Můžu si zanadávat, jak jsem k sobě hnusná. Nikdo mně nenaučil, jak se k sobě chovat bez chyby. Už nezuřím a vím, jak se mám k sobě chovat. Už se umím dívat dopředu. Umím se dívat i vzhůru. To světlo je najednou všude kolem mě. Jednou ho budu mít i v nohách. Potom mi dorostou. I když mi někdo nevěří, tak jsou pořád moje. Poprvé v životě svoje nohy miluju. Přestává mně bolet palec. Mám strach je milovat. Z toho mně bolí ledviny. Je problém milovat něco, co není dokonalé. Někdo mi říká, že je zbytečné milovat, pokud z toho mám strach. Mám divný pocit mezi ledvinami a kostrčí. Nemůžu se pohnout dál. Mám strach se milovat. Tuhne mi z toho šíje. Je to moc rychlý kotrmelec. Stydím se za to, že bych se mohla cítit dobře. Jsem z toho v šoku. Mít se ráda hodně zahřívá. Je mi příjemné vedro. Daly by se na mně dělat omelety. Čím je mi větší vedro, tím míň mě bolí záda. To Světlo, co je kolem mě, splývá s mojí Láskou. Ještě chvíli budu chybovat a už mě nebude nic bolet. (smích) Láska a Světlo se špatně rozlišují. V tom se nedá sedět, leda tak lítat. Vznáším se. Peklo je zapomenuté.

Už tady nebudu. Můžu se dívat, kam chci, a ne jenom pod sebe. Čím víc se dívám před sebe, tím víc jsem klidná. Přestávám mít strach. Nemám důvod se nemilovat. Zkouším se milovat. Jsem z toho v šoku. Najednou je všude moc Světla. Už se nebojím. Vím, že to jinak nejde. Všechno je najednou jiné.