Mech

Bolí mě záda, nejvíc mezi lopatkami a páteř. Cítím tlak, tíha mě tlačí dolů. Jsem rozčilený, mám pocit křivdy, cítím lítost, ublížení a ponížení.

Událost se odehrává strašně dávno a trvá zhruba sto let. Kolem sebe vidím zeleno. Su zelený mech. Kolem mě je všude studená voda, která mi padá na hlavu. Všechno se odehrává strašně pomalu. Všude okolo mě je tuhé prostředí. Su zamrzlý v ledu. Cítím vnitřní horkost, ale přitom je mi zima. Usínám, ale nemohu usnout a nespím. Trvale zůstávám ve fázi usínání. Potřebuju si odpočnout. Je tu nuda a šero. To mě taky štve. Mám z toho deprese. Čučím tu s nohama ve vodě. Mám je z toho úplně fialové. Nevěřím sám sobě, že to zvládnu, že jednoho dne usnu a po probuzení bude jaro. Usínám už sto let. Nemám už žádnou trpělivost. Zlobím se, že mě přikryl led. Zlobím se i na sebe, že mě to štve. Přestávám si věřit, že to zvládnu. Že budu žít a vytvořím semínka. Když se nevyspím, tak je nevytvořím. Všechno kolem je samý led. Už sto let usínám a čekám, až se něco stane (rozmrzele). Tlačí mě to v hlavě. I když su jenom blbý mech, tak su důležitý. Nejsu tu jenom tak, pro nic za nic. Není to fér. Vadí mi, že nejsu užitečný. Mech, který nemá semínka a nemůže sdílet svoje myšlenky, je zbytečný. To mě uráží. To nemusím vůbec být. Uráží mě to. Lámu si hlavu, jak prorazit ten led. Budu muset počkat až se rozpustí. Je tak tlustý. Co s tím mám dělat? Myšlenky si akorát tak můžu házet pod nohy. Použiju svoji naštvanost a budu ten led rozpouštět zespodu. Cítím, že by mohlo být aj sluníčko. Podělaný led. Je všude okolo, ne jenom nade mnou. Fuj, to je hnusný led. Už se ho ani nedotknu. Kašlu na led.

Už su nad ledem. Led nemám ráda, ale nedotýká se mě. Bude ze mě dvojlaločná kytka. Nebudu na sebe naštvaná. Přemýšlím, jaké budu mít květy. Nemůžu si vybrat barvu. Musím se opalovat, nebo se z toho zblázním (blažený výraz). Žádný mech mě nezajímá. Už kvetu a kašlu na to.