Balvan

Bolí mě žlučník, čelo a mám zaslzené oči. Zuřím a zlobím se na sebe. Obaluju se nějakým hnusem a nemůžu se ho zbavit. Vyčítám si, že nejsem tak chytrá jako ten, komu závidím. Zlobím se sama na sebe. Cítím únavu a bolest beder.

Událost se odehrává hodně dávno a trvá hodně dlouho. Rozešla jsem se se svým druhým já. Ego vystupuje proti mně v okamžiku, kdy to nejmíň čekám. Nesnáším nepříjemná překvapení. Všude kolem mě je písek. Jsem nějaká koule. Nejsem člověk, ale nějaký kámen - pískovec. Su velká koule. Sedím tu v důlku. Kolem sebe mám menší kameny, které nejsou tak velké jako já. Moc tlačím proti zemi. Snažím se zahrabat do země a vyhnout se nárazům ostatních kamenů. Ony mě do mé dokonalosti vyformátovaly. Už se dál nebudu měnit. Vnímám to jako aktuální ohraničení svobody. Nechci, aby se do mě někdo trefil. Miluju změny, ale jenom ty, co si vyberu. Ne takové, které chce někdo jiný. Je ale ve mně něco, co to povolí. Ukazuji jim svoji dokonalost. Je to jako ochranná maska, která stejně nefunguje. Závidím těm malým kamenům. Oni dělají, jací jsou chytráci. Kdyby byli tak dobří, tak by věděli, že mi do toho nemají kafrat. Jsou namyšlení. Nevím proč se mám pořád ospravedlňovat. Zuřím na sebe za to, že to dělám špatně. Musím na to jinak. Nebo mě nepřestanou bolet záda. To rozhodující mám zasunuté v zemi. Nevím, proč se bojím. Jako by mi nějaký jiný šutr řekl, že se mám bát. Mám vztek. To je to, co mně tu drží. Vztek mi nedovolí, abych se rozpadla na prach. Musím věřit tomu, čemu věřím, a nebudu na ně brát ohledy. Mám chuť z toho vyskočit. Vyskakuji s přemetem, hledám svoje Ego. Je na obrácené straně. Zasedla jsem ho. Sedím na něm, to se mi povedlo. Už ho neslyším a uslyším ho, jenom když se nadzvednu. Ego si nemá zvykat na procházky. Když je moje, tak nemá nikde trajdat. Záda už mě nebolí. Vzteklá jsem jenom trošku. Jdu se kutálet dál. Už se nebojím, že mi uteče. A tak se kutálím dál. Že jsem si toho nevšimla dřív. Nemám čas se tu zdržovat. Kutálím se dál lesem a nechávám za sebou důlky.