Cítím se ukřivděně a ztuhle. Pochází to z porodu mého syna. Cítím píchání u srdce. Připadám si opuštěná, bez pomoci a bez partnera. Svaly mám v křeči.

Su želví vajíčko. Všechno mě tlačí. Mám málo místa kolem sebe. Su v písku a pod kamenem. Špatně se mi dýchá, bolí mě hlava, je mi vedro, úplně sálám. Tlačí mě záda a bolí mě končetiny. Zuřím, že se tak cítím. Je to nefér, su malé želví miminko a má mi být dobře. Mám střelenou matku, vrací mě nazpátek do nějaké díry. Cloumá se mnou zuřivost. Su na ni naštvaná a nemůžu ven. Touha mi vůbec k ničemu nepomůže. Je to k zlosti. Potřebuju vodu. Cítím vodu a nemůžu do ní. Cítím ctižádost, toužím po úspěchu, mám potřebu okolí něco dokázat. Je to nepříjemné a zaslepuje mě to. Bolest odchází. Bolest nahrazuje lenost. Je to přirozená vlastnost. Vidím ji jako prodloužení života. Je to zpackaný život. Byl zpackaný tím, že byl příliš rychlý. Všechno se zpomaluje. Bojím se, že umřu. Umírám a su hrozně naštvaná. Nic jsem nepoznala a neužila si to.