První inkarnace

     Jsem světlo, takový hrozně hezký. Jsem veškeré vědomí. Jsem energie, součást boží energie. Oddělují se ze mě malé částečky, které jsou stahovány k Zemi. Je to krásný proces. Všechno splývá, vyděluju se z ní, mám vědomí. Vnímám takovou ohromnou pohodu a klid. Hrozně mně to fascinuje. Jedny částečky se uvolňují a padají dolů, jiné naopak stoupají ze spodu a spojují se se mnou. Ty částečky mě natrvalo neopouštějí a já i jejich prostřednictvím cítím. Nemají mě kam opustit, jenom na čas neví, že jsou mojí součástí. Každá ta částečka dopadne na Zem, tam z ní vyroste kytka, která postupně doroste až ke mně. Každá částečka má část společného vědomí, ale další novou část musí vytvořit. Také se odděluji. Nějak se hrozně zpomaluju. Jako kdybych zkameněl, náhle ztuhnul. Dokud jsem energie, tak pro mně neexistují hranice. I já mám padat dolů, ale bráním se tomu, nechci, je mi tu dobře. Vidím tu dlouhou cestu, kterou mám spolu s nimi před sebou. Bráním se tomu pádu (silné křeče). Jako kdybych zaťal nohy a o něco se zapřel. Jako kdyby mně něco shodilo dolů a já padám. Pořád vnímám, jak se snažím těma nohama brzdit, já nechci! Mám takové zvláštní pocity, jako bych cítil nějaký svět pod sebou. Ty nohy mě tam táhnou. Ve skutečnosti nemám nohy, je to jenom jedna část mojí energie. Cítím to jako moji spodní část (neklidné vrtění tělem). Čím blíž jsem Zemi, tím víc mně nohy bolí. Jako kdyby mně to vtáhlo do toho Světa. Je a není to náš Svět, ten současný se z něho vyvinul, je to hrozně dávno. Mám se naučit být tím, čím chci být. Mám se na všechno vykašlat a dělat co chci. Jedna moje část se tomu brání. Mám odhodit všechno, co mi brání, a řídit se jenom srdcem. Je to jako svítící kontrolka. Je to o tom, že se nemám brzdit a do všeho jít přímo a bez ohlížení. Poslouchat svoje srdce a všechno, co mi v tom brání, zahodit za hlavu. Přímo se přetvářím ve fyzické tělo. To předtím nebylo (silné křeče), cítím velikou bolest v obou kotnících. Jako kdyby ta část těla odmítla úplně se přetvořit.

    Dopadám na Zem a jsem zoufalej. Nechtěl jsem to! (silné křeče). Všechno je to jiný. To společné vědomí je už pryč, už jsem úplně sám. Už si ani neuvědomuju, že nějaké společné vědomí je. Jako kdybych neměl žádné vědomí. Jenom cítím, že jsem. Získávám pevný tvary. Kolem sebe vidím nějaký svět a vůbec mu nerozumím. Nemůžu se pohybovat, nohy mám hrozně těžký. Svazujou mě. Cítím křeče v kotníkách. Mám pocit, že právě v těch kotnících nedošlo k vytvoření dost dobrého těla. Právě se snažím dokončit ten proces. Pořád se snažím přinutit ty nohy, aby se přizpůsobily tomu tělu. Teď vypadám jako člověk. Přetvořil jsem se z té energie – vtáhlo mně to, musel jsem sem jít (křeče a zrychlené dýchání). Tělo mně strašně svazuje, omezuje. Nedokážu se s ním vyrovnat. Jsem v něm jako ve vězení. Cítím, že sem nepatřím. Jen se tak pohybuju, ani nevím proč. Cítím z něčeho strach, ale nevím z čeho. Ty nohy mám strašně oslabený. Stále cítím to napětí v nohách. Hlavně mě zlobí levá noha. Bolest se vrací do obou nohou. Příčinou té bolesti je nesoulad, jako kdyby chtěly něco jiného než já. Jako kdyby chtěly jít někam jinam než já a nechtěly mně doprovázet. Jako kdyby se zasekly a nechtěly jít dál. Jako kdyby moje osobnost byla roztříštěná. Já chci jít pořád vpřed a vůbec mi nedochází, co mě čeká. Nohy jako kdyby se tomu nepříjemnýmu chtěly vyhnout. Znovu se vrací bolest (silné křeče). Ty obtíže s nohama se nejvíc ozývají, když je ve mně konflikt mezi tím, co chci, a co dělám. Snažím se utíkat, ale nejde mi to. Nemůžu se pořád srovnat s tím tělem. Křeč v pravé noze sílí, zase v levé, úplně jako kdybych měl ty nohy tuhý, svázaný. Honí mě nějaký zvíře, takový už dnes nejsou, je veliký a hnědý. Má hrozně velikou tlamu (silné křeče). Chytá mě. Cítím hroznou bolest v obou kotnících. Škubu sebou. Jsem vyděšenej. Nic takovýho jsem předtím neznal. Toto je moje první fyzické tělo. Pouští mě. Mám tu poznat bolest. Až potom si budu moct uvědomit to všechno krásné. To zvíře mně bezdůvodně napadlo a poranilo mi nohy. S bolestí ve mně vznikla nenávist a zlost, která mě bude provázet všechny další životy. To jsem před tím také neznal. Zůstávám tady na tom světě. Jako kdyby mi všechny ty poranění kotníků měly připomínat tu nenávist, co v sobě mám.

    Trucuju, že nikam nepůjdu, že se na tu cestu zpátky nevydám, že tady naschvál zůstanu. Táhne mě to ale po té cestě dál samo a já se bráním. Zapírám se nohama a cítím v nich napětí (silné křeče). Usedám a odpočívám. Potom se těžce zvedám a vydávám se na tu cestu. Ta cesta vede do kopce!