Let vesmírem

      Kde je počátek, to nevím. Jsem kus, který se odloupl od nějakého velkého tělesa a letím Vesmírem. Směr letu nemohu ovlivnit, ten je dán mým počátečním vznikem. Podstatné je to, že jak letím, tak občas do něčeho narazím a odloupne se mi kus mého povrchu. Nárazem se změní můj směr a já letím dál. Kusy povrchu se loupou a odpadávají. Není to v kusech, ale v takových slupkách. Cítím trhání a praskání. Za nějaký čas se děje znovu něco podobnýho. Zmenšuju se a zmenšuju. Ten povrh je jako moje pokožka. Zapříčiňuju si to svojí rychlostí. Nemám pojem o čase. Dochází k tomu tak dlouho, až se zmenším natolik, že si mně přitáhne nějaké velké těleso a zmizím v jeho atmosféře. Nemám z toho strach. Strach nemůžu pociťovat. Mohu pociťovat pouze vibrace Vesmíru jako takový základní nosný hukot. Jsou to hluboké vibrace, pořád je vnímám a i když letím daleko, jsem s tou vibrací pořád spojen. Ta vibrace mi dává pocit, že jsem všude doma, všude v pohodě. Když se blížím k nějakému většímu tělesu, má svou vibraci, která se přidružuje k té základní vibraci vesmíru a je vyšší. Jiné těleso má zas jinou vibraci. Po mém zániku se moje vědomí vrátí Vesmíru, do té původní hluboké vibrace.