Kosmická hra

     Vidím kosmos. Nevybavuje se mi, co jsem zač, kde jsem se vzala. Musím o sobě mluvit jako o ženě, protože můj princip je ženský. Vypadám jako shluk páry, dýmu, nebo mlhy. Cítím v sobě energetickou podstatu. Jsem složena z částic, které jsou jemné, drobné. Ve vztahu ke kosmu to je jenom shluk hmoty. Jsem dost veliká, pociťuju vlastní vědomí, jsem obdařena myslí. Čas a prostor nevnímám, nemají pro mě význam. Vnímám se jako samostatná entita, rozlišuju se od okolí. Vnímám kolem sebe z venku příjemný chlad, uvnitř sebe cítím větší teplo. Ten chlad je příjemný. Nedělám nic, jen letím kosmem. Pohybuju se pouze svojí vůlí, nepohybuje se mnou žádná síla.

    Najednou vnímám nějakou obavu, je tu předmět problému, jedná se o působení nějakých kosmických sil. Vnímám to jako ohrožení, jednak existenční, jednak ohrožení mojí svobody. Ty síly můžou být silnější než moje vůle. Už hrozně dlouho letím. Nevím, jak jsem vznikla. Letím a uspokojuju svou zvědavost. Mám nějaký vztah k založení civilizace na Zemi. Jako by moje částečky byly součástí vědomí na Zemi. Nazvala bych to „oduševnění hmoty“. Hmotou ale nemyslím materiál. Já se vnímám jinak, ale zvenku to asi rozeznat nejde. Cítím se jako bytost, která se volně a svobodně pohybuje v nějakém prostředí. Nejsem tu sama. Mám negativní pocit, přichází zprava. Je tam bytost, kterou nazýváte černou dírou. Její energie (moc) je silnější než moje.Vnímám to jako nebezpečí. Snažím se mu vyhnout, ale je pozdě, jsem v jeho vlivu. Moje pravá strana je zachycena polem černého díry. Vnímám ho negativně, jako třeba černou magii. Je opakem mé podstaty. Vnímám ho jako muže. Tím, že zachytil mou část, tím jsem zachycená celá. Mám vědomí po celé oblasti. Každá moje částečka je vědomím. Jen na okraji je míň intenzivní. Cítím pnutí kolem třetího oka. Vtahuje mě to do sebe. Mám z toho nepříjemný pocit. Vtahuje mě za prostředek. Je v něm levotočivá rotace. Rotuje to se mnou. Mám pocit na zvracení. Točí se mi hlava, špatně se mi dýchá. Je to nepříjemné. Vnímám prostorové omezení, jsem jako v trubce, a já šroubovitým pohybem padám dolů. Pohyb se zrychluje, je nepříjemný. Nejsem na takovou rychlost zvyklá. Cítím energetické působení na sobě, zase to pnutí, tlak a tah. Nemám volnost. Černý díra je urychlovač všeho. Je jako přechod mezi dimenzema (vesmírama). Dostávám se skrz něho do jiného světa. Už jsem venku. Mám rychlost, až se mi tají dech. Špatně se mi mluví. Jsem značně zhuštěná. Prostor kolem je světlejší. Z té rychlosti mám v žaludku pocit na zvracení. Černý díra slouží k tomu, aby krmil Slunce. Já mířím přímo do něho. Díra mi dal tu rotaci, čím jsem dýl letěla, tím to bylo rychlejší. Mám značnou rychlost. Kolem sebe nic nevnímám. Moje levá část je těžší, je to vlivem gravitace. Vnímám velké žluté Slunce, které pohlcuje to, co k němu přiletí z černého díry. Tam to přetváří a dochází k erupci, výbuchu.

    Jsem součástí Slunce. Vnímám to jako zpomalení času. Je to jako zlatavá sluneční koupel. Je to příjemné, až se mi z toho tají dech. Těžko se nadechuju. Pociťuju očekávání, co se mnou bude dál. Pohybuju se, je to takový vířivý, obloukovitý pohyb na různé strany. Nějak se mění moje podstata. Předtím byly moje částečky bílé, jako měsíční svit. Teď se stávám žlutou, jako Slunce. Napadá mě, že se jedná o oplodnění. Získávám tím novou, vyšší kvalitu, přestávám být celkem. Cítím explozivní pocit, jsem jako roztržená, moje vazby mezi částečkama jsou zrušené. Síly, jež na mě působí tyto vazby přerušují a já jsem vystřelována po částečkách do okolí, jako fotony. Ze Slunce se rozšiřuju na všechny strany. Ztrácím pocit vymezenosti z prostoru, nevnímám se jako já. Pocit jáství tam je, ale je všeobsahující. Jsem obsažena všude v prostoru. Nemůžu ale říct kde. Cítím vazbu ke Slunci, k jeho zlatavé podobě. Celý prostor vnímám jako sebe. Stávám se prostorem. Je to úžasný pocit, že jsem všude. Nikdy předtím jsem to nepoznala. Stále narůstám. Rychlost je dost velká, asi jako rychlost světla. Cítím to v žaludku. Pociťuju vztah ke Slunci, ty další částečky, které vylétají ze Slunce jsem stále já. Díky tomu, že jsem tím prostorem, nové části jsou mojí nedílnou součástí. Prožívám se jako jeden celek. Na okraji je to dobrodružnější, tam se mění kvalita toho prostoru, prostě jenom tím, že se tam dostávám. Když se na to dívám zpětně, černý díra dělá nepopulární práci, ale není to nic negativního. Jen to tak vypadá, ale je to důležité. Zásobuje Slunce hmotou, kterou pak Slunce přetváří a vystřeluje kolem sebe. Problém spočívá asi v neznalosti toho prožitku. Nejde ani o nějaké nebezpečí. Je to přerod z jedné existence do jiné, kvalitnější, hlavně ale jiné. Podstata před proměnou je jiná. Jako měsíční a sluneční svit. To předtím je jako semínko, jež zaseje vědomí. To pak umožní tomu semínku vyklíčit a vyrůst. Bez toho by to neprošlo dalším vývojem. Ale přitom je to jedno a totéž. Jsou to různé formy jedné podstaty. Pořád jsem to já, jsem jenom pokaždé jiná. Je to krásné poznání, jsem všude a nikde. Země je shlukem předchozí formy vědomí, je omývána následnou formou. Následná forma hladí tu předchozí formu. Je to sounáležitost. Mám dobrý uvolněný pocit lehkosti, vnímám, jak se mi tep odlehčuje, je to z euforie, jak to všechno tady funguje. Není třeba mít z ničeho obavy. Je tady vyšší princip, podle kterého všechno probíhá. Žádná nahodilost, vše je tak, jak to má být. Vnímám, že tyto formy tady nebudou věčně. Na okraji je zas černý díra. Mám z toho radost, těším se na další změnu. Budu prožívat něco jiného. Všechno to je o pomíjivosti světa. Není nic mimo, ani kdo by to řídil, všechno je součástí toho vyššího. Hraju si sama se sebou. Vše jsem já, není tam žádný cizí prvek. Jsem součástí vyššího vědomí, ale uvědomuju si, že jsem jen na kraji, v roli, kde se provozuje ta hra. Prostor, kde se hraje, je součástí vyššího vědomí. Vše je jedno a součástí jednoho. Nemůže být nic negativního, jedná se vždycky jenom o přeměnu. Černého díru vnímám jako součást, která má jinou strukturu, jinou kvalitu, něco jako maso a kost. Je životně důležitý. Je jako tepny, jež přivádí krev do srdce - Slunce. Jde to jen těžko popsat slovy. Je to jedna velká hra. Jako Kosmická hra od Stanislava Grofa. O nic tady nejde, jde jenom o tu hru samotnou. Jen aby se hrála. Podstatou hry je hra samotná.

    Nakonec cítím euforický, všeobjímající pocit, jako při sjednocení se Stvořitelem. Je mezi tím ale rozdíl, tam bylo bezmezné splynutí na emoční rovině, nedošlo však poznání na věcné úrovni. Tady je pocit poznání doplněn o vědomí, o čem to je. Tam byl emoční pocit silnější než byl dnes tady. Toto poznání musí značně ovlivnit vnímání světa. Uvědomuju si, že je to vše opravdu jenom hra, není důvod něco prožívat dramaticky a vážně, je to vždy jen změna formy, obsah je vždy stejný. O nic nejde, je to jen hra. Je to fajn.