Štít

Je rok patnáct místního letopočtu. Kolem mě je hodně světla. Jsem krásná žena. Stojím na poušti a dívám se do zapadajícího slunce. Dřív tu byla velká, krásná města. Dnes je tu pusto. Není to na zemi, jsem na Marsu. Je tu jiné spektrum barev. Všechno je víc do oranžova. Pociťuji ztuhlost, působí na mně nějaká síla. Cítím to hlavně na hrudi. V rukou mi pulzuje energie. Prochází mnou silné vlnění. Špatně se mi dýchá. Něco na mně působí. Jsem jako přikovaná. Nemůžu nic dělat. Září mi ruce. Energie mi jde i hlavou nahoru. Potím se. Je to tak silné, že se cítím jako bych měla vybuchnout. Chci se pohnout, ale nemůžu. Stojím jako solný sloup. Jsem tu sama. Prožívám samotu a smutek. Houpe se mi žaludek. Všichni už jsou mrtví, nebo pryč. Někteří odletěli, ostatní zemřeli. Rozhlížím se. Připadám si jako ve vězení. Působí na mně nějaké elektromagnetické pole. Celá zářím. Ta moje záře mě proti tomu poli chrání. Mám kolem sebe ochranný obal, přes který se ty vlny nedostanou. Je to pro mě hodně náročné. Čas plyne jinak. Je to konec. S tímhle už nic neudělám. To elektromagnetické záření vysílá kosmická loď, která chce zničit planetu. Zaplavuje mne smutek a rezignuju. Cítím utrpení a tlak na srdci. Byli jsme napadeni jinou rasou. Chtějí dostat celou planetu. Když jsme jim odolávali, tak se rozhodli planetu zničit. Jsou to Anunaci – vykořisťovatelé. Chtěli nás využít, když to nešlo, tak zničit. Je mi z toho špatně. Měla jsem za úkol to tu chránit. Spousta lodí odletěla s tím, že se vrátí, až to bude možné. Nebyla to válka. Nejsme rasa, která by chtěla válčit. Nebránili jsme se, nejsme schopni ublížit žádnému jinému tvoru. To, co používáme, je energetický štít. Chci pomoci, nemohu být ale všude. Nezvládla jsem to, neuchránila jsem je! Moje síla ochabuje. Můj štít se smrskává do malé kuličky. Cítím smutek, bolest nohou. Už nemám důvod, proč bych tu měla být. Nemůžu už nikomu pomoct. Postupně šednu, přestávám zářit a rozpadám se.