Je rok 1258. Děj se odehrává na jiné planetě, na Síriu. Před očima mi přechází světlo. Jsem žena, je mi okolo třiceti let. Stojím před svým obydlí. Je to skromný příbytek. Mám tu i bylinky. Sbírám a připravuju je. Jsem silná a klidná. Vnímám, jak do mně vstupuje nějaká energie. Mluvím se svým kolegou. Vysvětluje mi, že naši planetu napadla neznámá síla. Jde po jedincích, kteří mají sílu držet společnost. Uskupení Světlých mágů je uznávané a uctívané. Nechci tomu věřit. Nepřijímám to. Nepřipouštím možnost, že by na naši planetu mohl někdo zaútočit. Nemůžu tomu uvěřit. Snaží se mně přemluvit, že bych se měla ukrýt. Když se ukryju, tak zradím lidi a projevím strach. Je to nepřijetí celé situace. Až to přijde, tak to budu řešit. Budu tam, kde je můj lid. Nic se neděje. Věnuji se svým denním povinnostem. Žiji poměrně skromně, velmi jednoduchým životem. Pomáhám lidem a jsem jim oporou. Mívám vize.
Vize jsou pryč. Sem tam si na ně vzpomenu, ale hned jsou pryč. Hlodá ve mně, co mi kolega říkal. Vzpomínám si, co mi říkal. Jako bych to ani nebyla já. Strašně těžko se mi mluví. Prochází mnou zvláštní energie. Něco mně úplně vysává. Všechen můj život. Ležím na zemi. Cítím mrazení po těle. Utíkala jsem. Něco mně honí. Bojím se podívat dozadu. Zakopávám, jsem a padám na zem. Je to nějaká létající koule. Odebírá ze mě všechno živé. Nevím jak to dělá. Snažím se s ní propojit. Napojit se na ni a získat informace. Ať víme, proti čemu stojíme. Je to hra s myslí, jde o to, kdo z koho. Je mi na omdlení. Nejdřív to ze mě vysává všechnu radost, štěstí, lásku, navozuje to ve mně negativní emoce a pocit zmaru. Zaplavuje mně Temnota. Odebírá mi to veškeré Světlo. S koulí se setkávám poprvé. Má velkou sílu. Už jsem o ní ale slyšela dřív. Je to takový lovec. Původně mi to přišlo jako stroj, nyní jako energetická koule. Jako by za tou koulí někdo stál a ovládal ji. Je to unavující. Chtějí ovládnout náš mírumilovný národ. Víc informací se mi nedaří získat. Ta bytost je hodně silná. Toho vlastníka cítím v dáli. Vlastníkem je Anunak. Vidím ho, je hodně velký. Sedí v nějakém křesle. Na sobě má zvláštní hábit. Má zavřené oči a soustředí se na tu kouli. Anunakové jako chameleoni. Dokáží se přizpůsobit každé planetě a vydrancovat ji. Je to způsob války. Příliš jsme si zvykli na mír. Zapomněli jsme na to, že ne všechny bytosti myslí a jednají jako my. Mám z něho hodně špatný pocit. Otevírá oči. Cítím úzkost. Jsem strašně unavená. Nedokážu myslet, jsem jako v nějaké cloně. Přišla jsem o veškeré síly a schopnosti. Přemýšlet je strašně těžké. I dýchat je pro mě náročné. Cítím pocit viny. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Koule vyhledávají lidi jako jsem já. Skenují planetu. Nechtěla jsem tomu věřit. Nebylo před nimi úniku. Udělala jsem zase stejnou chybu. Otočila jsem se té kouli zády a snažila jsem se jí utéct. Ležím na zemi. Jsem venku v přírodě. Všechno tu je suché. Mám vizi, při které se ten děj opakuje. Jenom to před čím utíkám je pokaždé jiné. Stále dělám tu stejnou chybu. Když mi říkají, že se něco děje, tak tomu nechci věřit. Když to přišlo, tak jsem se dala zbaběle na útěk. Všechno mi to projíždí hlavou. Nezvládla jsem to, nepochopila jsem to. Nedokážu myslet na nic pozitivního. Ty myšlenky jsou ubíjející. Nemám žádné možnosti. Jsem jenom jako skořápka. Koule ze mě vysála všechen život, umírám. Jenom ležím a postupně odplouvám.
Je to tu světlé, ale ne zářivé. Je nás tu víc, světelných mágů. Čekáme, až se budeme moct vtělit zpátky. Je to v podstatě forma Světla. Všichni tu jsme smutní. Neměla jsem utíkat, ale Temnotě se postavit. Před útočníkem se neutíká.