Věční poutníci po hvězdách

    Hekání, vzlykání. (bolestný výraz) Chce se mi brečet. Jsem hodně starej člověk. Nechcu se podívat na to, co bylo. Je mi přes 200 let. Nemá to se Zemí nic společného, děj se odehrává na Marsu.

    Chce se mi zvracet. Okolo je nepředstavitelný chaos. Je po bitvě. Všude kolem je strašně moc mrtvých, rozbitých věcí, jenom písek, smrad a horko. Tohle se nemělo stát, bolí mě hlava. Snažím se najít někoho živého. Fuj, to je smrad, chce se mi zvracet. Nebe je celý červenooranžový. Nemůžu dýchat. Úplně mě to dusí. Je to hrůza, musím pryč, nedá se to tu vydržet. Všude je to ale stejný. Vydávám se k horám, tam snad někoho najdu. Jsem příliš starý, abych viděl všechno to utrpení. Jdu, prach mě dusí (kašel), jdu dál. Jdu strašně dlouho. Tady je dům, dřív tu bývala zahrada, dnes je tu poušť. Všude je červenej písek. (kašel) Hledám, jestli je tu někdo živej. V kolíbce leží mrtvý dítě, je mrtvý a pokrytý vrstvou růžového prachu. Tohle jsem nechtěl. Proč? To já jsem je vychoval, byl jsem jejich učitel. Byli tak nadaní. Byl to můj nejnadanější žák. Myslel jsem, že je připravenéj. Tohle se nemělo stát. Je to moje vina. Všichni jsou mrtví, tady to skončilo.
    Kvůli moci byla občanská válka, která vyústila v ekologickou katastrofu. Jako by nešlo žít spolu v klidu a míru. Moje záda, (bolestný výraz) nemůžu dýchat, jsem celej zkroucenej. Už se nemůžu ani postavit. Mám žízeň, prach je všude. Čekám, až umřu. (kroutí se) Sedím na kameni v bývalé zahradě. (kašel) Jsem příliš unavený, tělo mi už neslouží, je příliš unavené a slabé. Tělo by se tak dlouho používat nemělo, je už hodně zničený a je mi ho líto.
 
    Umírám. (uvolněný výraz obličeje) Jsem svobodný a volný. (protahuje se) Dívám se na tu spoušť. Je to všechno moje vina. Příliš jsem si věřil. Myslel jsem si, že můj žák je už připravený a on ještě nebyl. Celá planeta kvůli tomu zahynula. Už nikdy nechci takovou zodpovědnost.
    Předstupuju před nějakou radu. Je mi smutno, neuspěl jsem, nebyl jsem dobrým vychovatelem. Nedokázal jsem jim poradit. Mám pocit viny, že se to všechno stalo kvůli mně. Moc mě to mrzí. Nejsu hoden učit, něco rozhodovat. Dávám si to za vinu. I když vím, že to v kontextu vývoje této planety muselo bejt. Je to moje vina. Strašně se stydím, že jsem selhal. Nechci se na své mistry ani podívat. Nezasloužím si to. „Ruka šah elken, keš, šen kiluc“ (Není to moje vina). Proč to říkám tím jazykem, když se můžeme domlouvat telepaticky? Jsem z toho zmatený. Slyším: „nesmíš si brát vinu druhých na sebe“. Odpovídám, že jsem selhal, že si nezasloužím odpovědnost. „Kerka …“ (nejsem toho hoden, je to nad mé síly) Mistře, nech mě, prosím, odejít. Přítel mě chytá za ruku a říká, že to není moje vina. Slyším: „je potřeba, abys převzal zodpovědnost za své činy, ale ne za činy druhých“. Nejsem připraven, nechci. Ať mě potrestají za to, co se stalo. Nesouhlasí se mnou. Co se stalo, jsem nemohl zastavit. Pro mě je to ale hrozný, velký pocit viny. Je mi smutno a hodně těžko. Jako kdybych na svých zádech nesl balvan. Z toho pocitu viny mě bolí žaludek. Je to hrozná beznaděj, která pramení z toho pocitu viny. Už nikdy nechcu takovou zodpovědnost. Já to neunesu. Cítím smutek, beznaděj, pláču, mám paralyzovaný ruce, stažený žaludek, nemůžu dýchat, mám stažený hrdlo. Napadá mě: „stát se tak kamenem někde na poušti“. Někdo mi říká, musíš se k tomu postavit čelem, nesmíš se obviňovat za činy druhých. Je to známý hlas, mám ho rád, nemůžu se ale na něho podívat. Nezasloužím si ani, abych se na něho podíval. (pláč) Na Zemi mu říkáte Kristus. U nás je to druh, učitel, spolupracovník, někdo, s kým jsem už hodně dávno. Už dávno jsme spolu. Nikdy jsem se necítil tak zle, jako dnes. Selhal jsem a nezasloužím si, abych byl v přítomnosti jeho a ostatních. Nech mě nechají na této planetě. Každá planeta má svoji karmu a my jsme jenom účastníci. (gestikuluje rukama) Nechci přijmout zodpovědnost, která je spojena s takovou bolestí a utrpením. Už nikdy nechci vidět, už nikdy nechci slyšet.
    Je to zajímavé, planetě to nevadí. Prý je to tak v pořádku, tak to mělo být. Nevím, proč to vadí mně.
 
    Sedím před takovou zvláštní věcí, je to skleněný jehlan, který má kovové hrany a uvnitř něho je světlo. Naproti mně sedí náš mistr - duchovní učitel. Je něco jako Ježíš nebo Bůh, my s ním ale normálně komunikujeme. Po jeho stranách sedí ještě dva mistři. Jsem jejich učedník. Mám strach ze zodpovědnosti. V jehlanu se promítá planeta Země. Je to hodně stará Země, ještě je celá pokrytá mraky. Díváme se na ni a mistr nám říká, co máme dělat. I na Zemi máme přijít. Mohl bych tu planetu držet na ruce. Je to takový zvláštní pocit, jsem všude a zároveň nikde. Zároveň jako kdybych byl rozprostřenej v tom nekonečným vesmíru. Země je už připravená, aby na ní vznikl život. Ve spolupráci s její duší připravujeme planetu na další vývojový stupeň. Jako kdyby k nám Země hovořila. Nechce se mi na to dívat, už tolikrát jsem to viděl. Mám šílený strach, že to zase nezvládnu. Když si vzpomenu na to, co se stalo na Marsu, tak mám strach. Nechci vědět, co se tu bude dít. Země je tak krásná, ale to byl Mars taky. Mám při tom úkol spolutvůrce, pomáháme přírodě, aby Země mohla pokročit dál a lidské duše se mohly stát tím, čím jsme my dnes. Oni nastoupí po nás, abychom my mohli odejít pryč. Bojím se té zodpovědnosti. Kolikrát jsme se už o to snažili. Ne vždycky se to podaří. Jsem z toho už nesmírně unavený. Mistr mi říká, že se nemám bát, že před zodpovědností stejně nikam neuteču. Vytváříme poutníky po hvězdách. I my jsme kdysi začínali, jako oni, na Zemi. Dnes nás nazývají bohy nebo anděly. A my jim ukazujeme cestu. Zavírám oči, nechci se dívat. Mám strach z té zodpovědnosti. Mám stažený žaludek, těžké ruce a cítím smutek v duši. Slyším nějakou modlitbu. Slyším: „svému osudu stejně neunikneš“. Uvědomuju si, jak je snadné v hmotném těle zamezit přístupu k informacím. Mám nateklý ruce, je to zablokovaná energie. Musím naplnit předurčení. Každý musíme splnit svůj úkol. Když se podívám, tak budu muset úkol přijmout. Cítím nesmírný smutek, hlubokou prázdnotu a beznaděj. Všechno to pramení z pocitu viny za osud planety. Jsme věční poutníci po hvězdách. Kde jsme se vzali, kam vlastně patříme? Když o sobě mluvím v mužském rodě, tak to není přesný. Nejsem muž, ani žena, o tom rozhoduje tělo, ve kterém momentálně žiju. S každým tělem prožíváme život, strach, utrpení. Žijeme s ním v symbióze. Jsem strašně unavenej. Kde je vlastně náš domov? Už ani nevím. Jsme věční poutníci po hvězdách. Nechci vidět Zem, své přátele, nechci zodpovědnost za další tělo, za to, co se bude dít. Kde je svoboda vůle? Nechci se inkarnovat na Zem! Tady (na Zemi) je to jiné, je to nesmírně těžké a náročné. Tady se nám poprvé podařilo vytvořit v lidských matkách naše vlastní těla. Už nežijeme v symbióze jako na Marsu, ale jsou to naše vlastní těla. Ta zodpovědnost za ně je nesmírná. Těla jsou těžká. Podařilo se to. Těla, která obýváme, jsou naše vlastní. Dokážeme žít s lidmi. To se nám nikde jinde nepodařilo. Proto ta velká zodpovědnost. Tam na Marsu jsme byli symbionti a těla neměla svobodnou vůli. Tady jim poprvé pomáháme najít své vlastní JÁ. Tady mají svobodu rozhodování sami za sebe. I tam jsme je to učili, kdykoli jsme jim ale dali svobodu, tak to dopadlo špatně. Jsme poutníci po hvězdách. Mistr říká, že jsme „světlonoši“. Tak rád bych uhasil mou pochodeň. Vesmírná Matko, buď při mně. (marťansky) Chci se navrátit do náruče své matky a rozplynout se v jejím objetí. Vesmírná Matko, nech mě splynout s tebou. Nevím, co je těžší, vědět, nebo se něčemu učit odznova. (marťansky) Nechci to překládat. (pokračuje v drmolení) Na počátku bylo Slovo a to slovo bylo Bůh. Je mi tak nějak lehko, když jsem to řekl.
 
    Toto tělo, které na Zemi přijímám, nemá otevřené komunikační kanály, kterými bych se mohl spojit se svými blízkými. Proto ten smutek a beznaděj. Proto ta panika. Je potřeba dát to do pořádku. Bude to trvat trochu dýl, ale dám to do pořádku. Cítím se sám a opuštěný, ale vyrovnaný. Ta panika už zmizela. Sevřel se mi při tom žaludek, ale hned to zmizelo. Cítím Světlo a vyrovnanost. Pochází z uvědomení. Mám, co jsem chtěl. Cítím to těžký tělo. Uvolnění, odevzdání, všem, všem. Nějak to zvládnem. Pociťuju pochybnosti. Část to zvládne, část ne. Obě části jsou stejně velké a potřebují čas. Bolí mě ramena a ruce od únavy, jako kdybych někde dřel. Chci se zase stát tulákem po hvězdách.