Skála na jiné planetě

     Jsem velká skála, nade mnou se ženou mraky jako uragán. Toto je běžná atmosféra. Z nebe jsou metané větrem kousky ledu. Mají podlouhlý tvar, je to zmrzlý metan. Nevím kde to je, není to ale na Zemi. Na této planetě žijí nějací tvorové. Jsou měkcí na ty podmínky, co tu panují. Vadí jim to. Já ten led cítím jako doteky. Nemám emoce, jsem skála. Já těm tvorům dělám zábranu, ať na ně nefouká. Je jich moc. Jsou jen oni. Mám k nim vztah, jako by byli moji. Je to moje kolonie, chráním je. Takhle to jde celé věky. Je tu nějaká sopečná aktivita, celá planeta bouří, ještě se vyvíjí. Povrch je zbrázděný jako čedič, v tom písek. Všechno je hnědočervené. I já jsem z té horniny. Celý povrch této planety má tuto stejnou podstatu. Ti tvorové jsou směšní, měkcí. Plahočí se v písku, hledají duny. Jsou to měkké uzlíčky, které nemají ruce ani nohy, vypadají spíš jako slimák. Mají protáhlý tvar. Nejde určit, jak jsou velcí, není to podle čeho měřit. Já jsem součástí povrchu planety, vnímám se jako výčnělek spojený s podložím. Nějaká vyvřelina. Není tu žádná voda. Jenom samé plyny, čpavek, metan. Je tu zima, vichřice. Není to příjemné místo. Cítím se velká, silná a pevná. Podnebí mě nemůže ovlivnit, akorát nějaká sopka.