Mimozemšťané při průzkumu Země

     Je pěkný slunný den, louka podobná dnešní louce, jenom rostliny jsou jiný, něco mezi obilím a trávou. Kytky, co kvetou, neznám. Vpravo je louka, vlevo ode mě jsou stromy. Je to asi les, na mýtince je naše loď. Jsem na té louce, je tam tráva, sahá mi až do pasu. Mám takový zvláštní pocit, vše je živé. Kolegové jsou v lodi, já čekám na někoho, ať ho lapím. Je tam cesta, asi mají vozy s kolama.

    Už vidím někoho přicházet, je to do kopečka, my jsme nahoře. Nese něco přes rameno, uzlík z látky. Má dobrou náladu, i když je teplo, rozhlíží se kolem, je spokojený. Má světlejší kalhoty, jako lněné. Nahoře něco bez knoflíků, hnědé, tmavší, cípama zavázané kolem dokola. Je to strašně dávno, před touhle historií. Slunce je stejné, příroda je ale trochu jiná. Člověk je taky trochu jiný, než dnes. Má nehty jako bambule, jsou z rohoviny. Má taky jiný obličej, dnešní rysy jsou jemnější. On ho má doširoka. Má vlasy, ne fousy, má hladkou pleť. Jde, já stojím, čekám, až si mě všimne. Vidí mě jako stín, ale ne jak skutečně vypadám. Zastavil se, kouká, mění úhel hlavy. Když mě vidí, tak na něj vypouštím tu energii a ovládám ho. Není to žádný problém, je intelektuálně níž než já. Jsou jednodušší. Asi jako ve středověku. Mají osady, kde žijou, jsou to pevné zděné domy. Jsou legrační, kulaté se špičatou střechou. Žijou dost jednoduše, připadá mi, že spokojeně. Asi ani nechodí do práce, nevidím ani zbraně. Asi nějací sběrači, živí se tím, co posbírají. Asi ani nemají pole, sbírají to z luk. Neobdělávají je. Mají nějaká zvířata, něco mezi koněm a krávou, používají je k tahu, připomínají bizona. Já nad tím jeho tělem převezmu velení, řídím ho, říkám mu co má dělat. Jeho vědomí vyblokovávám, normálně mu dávám pokyny, jako bych řídil vlastní tělo. Je vybičovaný, uklidňuju ho. Dávám mu sugesce. „Neboj se, nic se ti nestane. Až to skončí, nebudeš si nic pamatovat.“ Nemám u toho žádné emoce. Divím se, proč to dělám.
    Vysvlíká se a lehá si. Začínáme ho zkoumat. Každý orgán je zvlášť analyzovaný. Nevím, k čemu to je dobré. Ty čísla k tomu. K čemu to je, že máme spoustu údajů. Stejně to není k ničemu, když nemáme ten vjem. Nedovedu si představit, jaké to je, mít takový orgán. S kolegama se bavíme o tom výzkumu. Oni k tomu mají souhlasné stanovisko, já se cítím jako rebelant. Mě by zajímalo si ten orgán odzkoušet, jejich zájem tak daleko nesahá. Neznám je z tohoto života, takoví suchaři tu asi ani nejsou. Čím dál tím víc mě to láká. Nabývám přesvědčení, že až skončí můj čas, tak si to vyzkouším. Mám to na tři cykly, pak odejdu z fyzického těla a můžu si vybrat co dál. Můžu odejít i hned, ale jsou určité zásady, které neporušujeme. Když je někdo poruší, tak je to výjimka. Všichni jimi opovrhujeme.
    Zkoumali jsme i jinou bytost z jiné planety. Vypadala jako zvíře. Všechno tam bylo dočervena a dost pusté. Chodili po dvou, v předklonu, měli protáhlou hlavu, vpředu něco jako štít. Nežili normálně, ale nespolečensky, jen sami za sebe. Jejich orgány se podobaly víc lidským. Živili se tím, co vyhrabávali v zemi. Ale snad tam ani žádné rostliny nebyly, pokud to pod tou zemí nebyly rostliny, ale každopádně to bylo živé. Podobalo se to strukturou nám.
    Víme o civilizacích, které jsou tak vyspělé jako my. Viděl jsem je, ale nejsou tak humánní. Ani nás neohrožujou. Civilizací je ještě několik, je jich spousta. Představa vesmíru: Všechno je do kruhu, můžeš po něm lítat stále a na stejné místo doletíš z druhé strany. Jak vznikl vesmír, to není tak zajímavé, jako živá bytost. Je to v jiném řádu, rozměru. Pro nás je zajímavější zkoumat to, co nám odpovídá. Ovládat fyzikální zákony. Těžko se mi vrací na loď, teď jsem víc v kosmu, u civilizací….

    Jsem na lodi…. Nemám žádné emoce, když vím, že se chci stát člověkem. Pociťujeme, že máme skončit, jako by to bylo časově omezené. On se oblíká a vychází ven. Škoda, že mu nemůžu dát něco na památku, aby mu to vylepšilo život. Potvrzuju mu sugesci. „Nebudeš si nic pamatovat, až převezmeš vládu nad svým tělem. Budeš šťastný a spokojený.“ Mám divný tělesný pocit, pocit prázdnoty. Cítím jen ten svůj obal a tekutinu, je to takový rosol. Nemám žádné orgány. On odchází, hopsá, mává rukama. Asi je to blbě, jde dolů z kopce, odkud přišel, nepokračuje v cestě, ale vrací se. Já jsem unavený. Mám zaoblený pocit, takhle doleva. Nevím, co to je. Za chvíli poletíme domů. Když mu vkládám ty myšlenky, je to automatické, je to rutina.