Mimozemský průzkumník

    Sedím v nějakém stroji, je to něco jako raketa. Ve skutečnosti to je spíš jenom cestovní kapsle. Jsem tu sám, každý máme svoji. Před sebou mám průzor. Přibližuji se k nějakému vesmírnému tělesu. Je nás celkem 5-6. Jsme průzkumníci. Někteří nám říkají inženýři. Lítáme po kosmu a zkoumáme. Vnímám velké světlo před sebou. Jsem netečný, bez emocí, jako kdybych jen registroval věci kolem. Je to asi Slunce. Letíme na nějakou planetu, zřejmě to je Země. Padáme dolů, jako výtahem. Letíme od západu na východ, kousek pod rovníkem. Letíme tam, protože tam je život. Je tam víc pevniny. Je hnědozelená. Snáším se na planetu. Snažím se vybavit, jak vypadáme, ale nejde mi to, cítím při tom tlak v hlavě. Mám stříbrnou kombinézu, protáhlou hlavu. Pálí mě v hlavě z toho vybavování. Mám dlouhou bradu, na rukách šest prstů, na nohách tři. Oči mám bez víček, protáhlé lícní kosti. Brada se pohybuje nahoru, dolů, hlava je celá zbrázděná. Nemám vlasy ani vousy. Jsem vysoký přes dva metry, štíhlý. Podobám se staroegyptskému bohu. Jsem v zemském obalu, letím nad ní. Žijí tu primitivní lidi, kteří z nás mají strach. To nás nezajímá. Já to jen sleduju, jako kamera. Letím někam, kde je křemík, budu tam něco zkoumat. Nechávám lidi za sebou, leží na zemi. Letím nízko. Sedím v kapsli, vidím slunce, jsem na místě. Přitahuje nás ten křemík. My se tím křemíkem živíme. Je dobrý, jako kedlubna, svěží. Ani nevím, jak ten křemík jíme. Kapsle stojí na zemi. Je nás pět. Jdeme k potoku. Píchá mě na levé straně, špatně se mi dýchá, jakoby tu byl větší tlak, ale nemá to na mě žádný negativní vliv. Nemám k tomu ději žádný vztah, cítím se jako robot. Je to pěkné, příjemné, to je vše. Jdeme se podívat po okolí. Chůze je jiná, klátivá, nejsme zvyklí se tak pohybovat. Prostředí na nás nemá žádný negativní vliv. Jdeme k potoku, docházíme k vodopádu, pod ním je moře. Stojíme na skále, nad vodopádem, díváme se dolů. Cítím se nezúčastněně. Je to nezvyklá forma bytí.