Energetická bytost

    Je to nějaká velká planeta, velký svět – Jupiter? Nejsou tu normální formy života. Je tady chladno, není tu klasická atmosféra, snad je to metan. Jsem asi 50 km nad povrchem planety. Jsem shluk energie, jsem energetická bytost. Vznáším se v povětří, různě se schovávám za mraky. Cítím se jako ve střehu, jakoby hrozilo nebezpečí, které bych měla zaregistrovat dřív, než ono mě. Atmosféra je nepříjemná, nehostinná. Je tady silné proudění atmosféry, něco jako orkány. Slyším hukot z atmosféry, ne monotónní, různé intenzity, různých odstínů. Něco se bude dít, ale nevím co. Momentálně jsem tu sama. Asi tady žijeme. Jiné bytosti, než my, tu nežijou. Všude kolem je červený přísvit, jako bordelové světlo. To světlo je od slunce, jak prochází tou atmosférou, dává to všemu barvu. Mraky jsou jako z metanu, nějaký humus, ne voda. Jsem velká, rozprostírám se nad planetou, několik km. Jsem energetická bytost, pohybuju se v atmosféře, ale nepotřebuju ji k životu. Můžu jít i do kosmu, ale tady je mi líp. Podobám se oblakům, mám načervenalou barvu, jsem zvlněná. Můžu měnit tvar, není to ale úplná změna, můj obrys zůstává stejný. Mám vědomí, cítím emoce. Mám hlavu, na ní oči, hubu. Vnímám celým povrchem těla, ale hlavně zrakem, mám dvě oči. Důležitý je vizuální kontakt. Hlava je jako lidská, ale bez krku. Neživím se hubou, ale mám něco jako hubu, mám v ní zuby, které jsou ostré. Nemám ruce ani nohy. Do výšky jsem desítky metrů. Jsem už sice dost velká, ale cítím se mladá. Schovávám se za oblakama v atmosféře. Není to ze strachu, je to pocit lovce, já jsem ten, kdo loví. Jsem plná energie, zloby, nenávisti. Cítím tlak u srdce. Je to moje přirozená vlastnost. Jsme samotářské bytosti, nežijeme ve skupinách ani v párech. Pohybujeme se po celé planetě. Je to příjemné, hrát si na schovávanou mezi oblakama.

    Když samice zůstane na planetě v atmosféře a nevznáší se nahoru, tak tlak, který je v ní, je vyrovnáván tlakem zvenčí. Tento tlak z ní vymačkává kusy energie, tím vznikne nová bytost. Samice do sebe vstřebávají energii z jiných jedinců ,ale nejdou nahoru, aby se mohly rozmnožit. Samec je houževnatější, má pevnější a stálejší obal. Samcova enegrie je hutnější, svalnatější. Naše je víc vláčná, nadýchaná. Samec nedělá nové jedince. Slouží jen k potravě. Někdy dávno na začátku ze mě vznikli taky noví jedinci. Cítím při tom tlak na hrudi. Ze vzpomínky, jak vykašlávám ty chuchvalce. Jako když ryba klade jikry. Když jseš mladá a hloupá, jsi nízko a vznikají noví jedinci. Když jsi starší a chytřejší, jdeš nahoru, už nic nevzniká, kdyby stará bytost zůstala dole, vznikalo by moc nových jedinců.

    Vnímám toho jedince vzadu. Beru to obchvatem kolem mraku. Vidí mě až na poslední chvíli. Doširoka otvírám tlamu, mám dlouhé ostré zuby. Cítím se jako lovec. Celou tu jeho hlavu jsem schopna ukousnout. Cítím výron agresivity, tělo se smrští a vypruží směrem k němu. Je to velice rychlé, otevřenou tlamou mu ukousávám hlavu. Je to nepříjemné, v té rychlosti jsem ji polkla dovnitř, je na ní plno pevných částí, to musím vyplivnout. Je mi na dávení. Ale nejdřív musím vysát tu energii. Proudí to do mě, rozpínám se. Vnímám, co se děje dál s tím jeho tělem, když mu ukusuju hlavu. Jeho tělo je jako shluk energie, který je na povrchu zahuštěný. Jako naplněný balón. Když se poruší obal, lze nasávat energii. Nepotřebuju se živit, abych se udržela při životě, ale zvětšuju tím svůj objem. To je způsob, jakým rosteme. Můžu ho vycucat, jen když mu ukousnu hlavu. Když kousnu vedle, on se otočí a ukousne ji mně. Cítím, jak do mě proudí jeho energie. Těžce se mi dýchá, cítím tlak na plicích. Je to nějaký plyn, fluidum, podivná hmota. Soustředím se na to, abych ho vysála. Rozhlížím se kolem, teď jsem zranitelná, když ho vysávám a jsem do něj zakousnutá, někdo mě může napadnout. Cítím v puse brnění, jak ho vysávám. Jde to rychle, obal se už splaskává. Tíží mě ta jeho hlava, její povrch není jedlý, je pevný, musím ho dostat ven, vyplivuju ho. Společně s obalem ho žene orkán po povrchu planety. Je mi dusno na zalknutí. Když do sebe dostanu novou energii, tak se zvýší tlak na obal. Je to pocit plnosti. Tlak tlačí na obal, ten se roztahuje a zvětšuje. Cítím svědění, jak se roztahuju. Je to hodně náročné, dostat do sebe najednou tolik energie. Na mojí agresivitě to nic nemění. Cítím protitlak okolí, který mě přirozeně vynáší nahoru. Tlak na prsou sílí, pociťuju ztížené dýchání, mám pocit, že na atmosféře plavu, vznáším se jako na vodě. Vynáší mě to vysoko podle mého objemu. Je těžké se dostat dolů, když se k planetě snažím přiblížit, klade mi to odpor, je tam větší tlak. Můžu tam pro někoho zajet, lapit ho, ale už tam nemůžu žít. Je to přirozený postup evoluce.

    Cítím tlak na prsou, vnitřní agresivitu, která narůstá s tím, jak se zvětšuju. I na místní podmínky jsem dost velká, málokdo mě může ohrozit. Rozhlížím se kolem, už jsem výš, je tu řidší atmosféra. Je to přechod mezi atmosférou a kosmem. Jdu výš, abych obsáhla větší obzor, mám potřebu víc vidět do dálky. Nepotřebuju se už schovávat mezi mráčkama. Saju ostatní, ne proto, že to potřebuju k životu, ale protože se chci zvětšovat. Chci z planety pryč do kosmu. Kdybych byla malá, pryč bych nemohla. Čím budu větší, tím můžu dál. Až je všechny sežeru, odletím do kosmu. Chci někam letět až budu dost velká. Čím jsem větší, tím vnímám na větší vzdálenosti. Vepředu vnímám velkou bytost, asi jako já, než jsem sežrala toho posledního. Ještě ji nenapadlo se zvednout a podívat nahoru. Chystám se, jako bych se hrbila před skokem, vystřeluju proti ní, je to taky samice. Ukusuju jí hlavu a hned ji vyplivávám. Ta minulá hlava mi dělala problémy. Soustředím se na přečerpávání toho obsahu. Zajíkám se, je toho moc. Cítím pnutí, tlak na hrudi narůstá. Jsem jako přefouklý balón. Jen co ji sežeru, vysoukám se nahoru a budu kroužit kolem planety. Poletím nad atmosféru a budu shlížet dolů. Mám pocit velikosti. Cítím tu velikost. Agresivita se změnila ze vzteklé na nadřazenou. Předtím jsem byla jako vzteklý pes, teď jsem majestátní lev. Moje agresivita má jinou formu. Je to přezíravost, jsem největší. Už mi nic nehrozí. Cítím se strašně plná, to je důvod, proč stoupám nahoru. Kolem planety je velký tlak. Atmosférický tlak tlačí na tělo a brání rozpínání. Jdu výš, čím výš, tím se líp rozpínám, není tam takový tlak.

    Už jsem daleko od planety. K dění na planetě cítím lhostejnost, je mi jedno, jestli tam někdo zůstal. Letím pryč. Cítím, jak se mi tlak na hrudníku uvolňuje, cítím volnost kosmu, nic mě netlačí, neomezuje. Předtím mě omezovala ta atmosféra. Tak si jen tak letím. Přitahuje mě jasná záře zleva, nějaká hvězda, galaxie. Táhne mě to k ní. Nabírám směr k tomu v dálce, je to bílo-fialové světlo, které má protáhlý tvar. Cítím nebývalý klid, pohodu, spokojenost. Hučení zůstává na planetě. Tady je jenom jemný zvuk, šustění, je to příjemné. Cestuju kosmem. Jsem spokojená, líbí se mi to. Je to nebývalý pocit klidu a spokojenosti. Agresivita zmizela, zůstala na planetě, je její přirozenou součástí. Tady je přirozenou součástí klid, pohoda, harmonie.