Magický přerod

Cítím zrychlený puls, vzrušení před něčím, co mě čeká. Je rok 700. Cítím tlak na hrudi. Jsem v uzavřené místnosti. Vidím okovy. Uprostřed je nasvětlená postel. Stále se mi tam objevují ty okovy. Cítím tlak na očích, jako bych byl oslepen a něco měl vtlačeno v očích – plíšky. Zamačkává mi to zrak, jako bych tam oči ani neměl. Jsou násilím uzavřený. Jsem bokem, u stěny. Vnímám ponížení. P. je nějaká vyšší bytost, která to tu řídí. Jako bych byl něco míň, omezený. Připadám si jako bezbranný zvíře. Nevím, co se bude dít. Necítím strach, jen nevědomost. Zdráhám se účastnit, protože nevím, o čem to bude. Oči mám zamáčklé. Vnímám místnost, ne očima, ale jiným zrakem. Zdráhám se jít od stěny do středu místnosti. P. tam něco provádí, netuším, co mě čeká. Z napětí cítím tlak na hrudi. Jako bych běhal z místa na místo a scénu jen pozoroval. Přejel mnou tlak od hlavy k hrudníku.

Vnímám nějakou zbraň – meč, asi je nachystaný na mne. Má mě to otevřít a něco ze mě vystoupit ven. Jako přerod do něčeho jiného. Jako bych se měl přerodit do stejné bytosti, jako je ona. Je to černý stvoření – mládě, který musí dozrát do vyššího stupně. P. už má lidskou podobu, já teprve musím být zformován. Vnímám i rozdíl v barvě. Ona je bílo-šedá, já černý.  Mám ostré, červené oči. Růst jde do čím dál světlejší barvy. Ta světlá ale pouze zakrývá čím dál temnější vnitřek, má to maskovat. Až dozraji, nebudu na první pohled poznatelný a budu moci ovládat ostatní. Ona je něco jako moje matka učitelka. Nemohu odejít. Teď jsem cítil příliv tlaku – energie, která mě posunula do jiné pozice, změnil jsem se, zesvětlal. Mám rudo-béžový vlasy a béžový obličej, z něhož vystupují cáry. Teprve se to uhlazuje do nějaké podoby. Čím dál víc to spěje do podoby rovnocennosti s ní. Dokonce jako bych ji trochu přerůstal. Teď jsem se zvětšil, připadám si jako červený drak. Jsem připoutaný za krk, jsem v okovech. Ukazuje mi všechny podoby, kterými můžu procházet. Cítím tlak na hrudi. Je to hodně namáhavé, cítím únavu. Cítím přeměnu do jiných podob – sova, opice a další – mají ovšem zakrytý obličej, ten tam bude vložen až posléze. Každá podoba mě upevňuje, jsem čím dál hmotnější. Cítím z toho sílu, nabitost. Cítím obrovskou sílu, byl bych schopen prorazit i zeď. Teď to splaskávám do podoby muže v plášti, který vypadá relativně slabě. Síla je ale uvnitř.

Pulzuje mi pravá ruka. Jako by se něco nepovedlo. Vnímám v sobě nějaký rozpor. Něco ve mně bojuje. Vnímám to, co se děje, jako hloupost. Všechny podoby začínají bublat a vřít, něco se děje, vnímám ochlazení. Jako by se na povrch dral světlý bod. Jako by uvnitř byl silný zdroj tepla. Jako když jdou z vody bubliny, nebo když se nafukuje popcorn. Ničí to všechny ty podoby. Odhání to i to, co je okolo mě. I P. se musí vzdalovat. Prosvětluje to okolí. Cítím spoustu světla, stále se mi klepou ruce. Prozařuje to okolí.  To centrum světla se stále zvětšuje. Cítím teď protiklad, něco to světlo z okolí začíná zhášet. Uzavírá ho někde ve mně, zhaslo to všechno. Ruce se přestaly klepat. Jsem vyčerpaný. Někde uvnitř zůstal uzavřený pytlík se světlem – uzavřela ho P. Jako by to byla demonstrace něčeho, nebo poslední záchvěv. Cítím dezorientaci. Nedokážu říct, který stav je lepší – se světlem, nebo teď. Vůči mně je vysílán příjemný, hřejivý pocit. Cítím sexuální vzrušení. Vybuzuje to ve mně pocit směrem k orgasmu. Cítím velké vzrušení. Vstupuje do mě hodně energie. Cítím se hodně nadneseně.

Otevírá se přede mnou obrovská, měsícem osvětlená oblast – příjemné světlo měsíce. Vnímám chladivý, ale příjemný pocit. Uvědomuji si příjemný zatmění mysli, procházím stavem podobným jako při orgasmu – dlouhý, táhlý pocit opojení se zastřenou myslí. Plavu si v tom pocitu. Je to příjemný, ale vnímám v tom omezení – je to pouze od 1. do 6. čakry, uzavřený na jedné straně genitáliemi, na druhé 3. okem. Směrem nahoru je velká záklopka, vytváří velký tlak na temeni, nad hlavou je prázdno. Celý svět přede mnou je pouze mezi 1. a 6. čakrou. Jsou to dva oddělené světy – ten omezený a ten co je nad tím. Vytváří to tlak na hlavě, bolest hlavy mezi čelem a temenem. Nemůžu být ve spojení obou, nemůžu ty dvě roviny propojit. To co je nahoře, je prázdný, jako by hlava byla oholená až na lebku. Mezi 1. a 6. čakrou to je modrý, jako bych byl ponořen do moře. Bolest hlavy mě omezuje v koncentraci, nemůžu se soustředit. Ze 6. čakry cítím hodně energie. Cítím z toho podezřívavost, jakoby nasávání informací, co se děje. Jako špionáž. Nasávám z okolí informace pro svoji potřebu. Jako bych 6. čakrou nasával jen to špatný a nechtěl ve světě to hezký. Vidím na všem jen hnědý fleky. Zajímá mě ve světě jen bahno a špína. Cítím škodolibost, když tomu tak ve světě opravdu je. Jako bych hledal místo, který je ještě špinavější. Libuji si v tom. Hrozně mě to uspokojuje. Je to droga, posedlost. Začíná to řídit mě. Stav, jako když se člověk hodně opije a začíná si uvědomovat, že toho je moc, ale už to v tom stavu nemůže ovlivnit.

 Lehnul jsem si, musím se z toho stavu vyspat, nebo to přebít. Vidím záblesky světla v dálce, ale byly to jen záblesky a rychle to odeznělo. Rychle se vracím do stavu, kdy mám potřebu hledat ty bahnitý místa. Už toho je ve mně dost, nepotřebuji toho tolik. Jako by to už ve mně bylo zrezlý. Jako bych už byl na konci a vše je v háji. Už jen ta smrt. Teď vnímám okolo sebe prosvětlení, ale je hodně matný. Jen jsem přešel do jiného místa, který je pro mě trochu světlejší. Cítím se lehčí, ale stále na sobě cítím tíhu. Cítím samotu. Vše okolo je šedý, jsem v nějakém šedém prostoru. Jsem tu sám. Cítím strach, co přijde. Ze spodu jdou plameny. Je to okolo divoký, propadá se to, je tu černo. Visím ve vzduchu a dívám se dolů do černé průrvy, ze které vyšlehávají plameny. Dolů ale nemůžu, něco mě drží – to světlo v pytlíku. Kdybych ho vypustil, spadl bych dolů. Cítím vděčnost, že ho tam mám. Připomíná se mi, že ho tam vložila P. Jinak bych spadl dolů.

Teď jsem od toho obrazu odstoupil. Byla to hra, která byla na mne narafičená, byl to záměr. Ten pocit vděčnosti vůči P. ve mně byl vytvořen schválně, bylo to nahraný, abych vůči ní cítil vděk, pocit, že mi chtěla pomoci. Věděla, co se stane a tímto mě donutila si myslet, že mi pomáhá. To skutečné světlo je úplně někde jinde za kopcem. Toto, co se odehrávalo, bylo skutečnému světlu uzavřeno. Teď vylítávám z tohoto údolí. Jsem někam tažen. Jako bych byl vytažen na oběžnou dráhu. Vše vidím jen v dálce. Jsem ve vesmíru a koukám směrem ke slunci. Obraz je částečně něčím rozseknutý. Pohled na slunce se zastírá. Stahuje mě to zpět do údolí. Musím tam zpátky. Nejde to, abych si jen tak odletěl nahoru. Cítím v tom odpor a rezignaci. Cítím, že to dole už budu bojkotovat, že z toho nemůžu mít žádný naplnění. Ale je tam někde ten pytlíček se světlem. Ten si musím vzít s sebou. To světlo v pytlíčku skutečně patří ke mně. To nebylo falešný, bylo skutečný, ale bylo ovládnutý. Nemůžu se od toho oddělit. Cítím ale obavu ho otevřít a podívat se, co v něm je...

Pomalu jsem ho otevřel a vyvalilo se do okolí světlo. Dále se to rozlívá, jako by se rozlila bílá barva. Vidím okolo hodně bílé barvy – nemá ale sílu změnit to, co pokrývá. Tvary zůstávají, jen se to přebarvuje. Vše teď pod bílou barvou zteřelo a rozpadlo se na prach. Stojím v prázdné místnosti, kde se vše rozsypalo. Vylízám z toho ven. Jak lezu nahoru, vše se pode mě bortí. Stále lezu nahoru. Je to čím dál užší a špičatější. Teď jsem vylezl někam nahoru na špičku na tenkém žebříku. Jsem jakoby nad mraky. Mohl bych skočit, nebo se vyvézt nahoru výš. Dolů se mi už nechce. Chci se dostat pryč z toho místa. Cítím únavu a uvolnění...