Faraonova smlouva s temnotou

    Sedím v křesle. Okolo jsou lidé, všichni si povídají. Sedíme v nějakém chrámu. Jsem faraon. Přicházejí ke mně tři cizinci a nabízejí mi své služby. Přinesli truhlu. V ní je zlatý nilský kříž. Ten mi předávají. Jsem potěšen. Prohlížím si ho, je to hezká práce. Nabízí mi své služby, že pomohou postavit chrám, jaký ještě nikdo nemá. Ale já takový nepotřebuji. Říkají, že se musím odlišit, aby po mě něco zůstalo. Po každém faraonovi něco zůstalo. Umějí zabrnkat na moji ješitnost. Slibuji, že je tu nechám, aby ukázali, co umí. Chci vidět plány, pak se rozhodnu. Říkají, že nebudu litovat. Chtějí potvrzení, že jim dávám příslib. Chtějí pečeť s otisklým prstenem. Ukazují mi svoje prsteny. Jsou stejný. Oválný s drahokamem. Překvapuje mne, že mají stejný prsten jako já. Mají připravený nějaký malý stoleček. Je tam vosk, nebo nějaká jiná měkká hmota. Obtiskuji svůj prsten do toho měkkého materiálu jako souhlas.
    Obelhali mne. V té truhle je nějaký dokument. Já tím potvrzuji svůj souhlas. Berou si tu schránku, uklonili se a odchází pryč. Vůbec netuším, co jsem zapečetil. Kvůli své pýše jsem tomu nevěnoval pozornost. Protože faraon je přece všemocný. Všichni mi věří a mají mne rádi. Až teď se zamýšlím, co to vlastně bylo. Volám je zpátky. Oni přicházejí. Ptám se jich, co to je. „To je naše smlouva s tebou. Ty teď s námi musíš spolupracovat“. Jde z nich strach. Jsou úplně jiní než předtím. Před tím byli poníženi, teď stojí hrdě, sebejistě. Vyháním všechny okolo pryč. Stoupám si. Co si to dovolujete! Jeden říká úplně změněným hlasem: „Co si to na nás dovoluješ, ty teď budeš poslouchat nás!“ Padám na sedačku ohromený. Takový hlas jsem nikdy neslyšel. I z očí jim jdou paprsky, budí hrůzu. Co jsem to provedl. Rozhlížejí se okolo. Jako by jim to patřilo. Už mě vůbec nevnímají. Dělají si, co chtějí. Sedím a mám hlavu v dlaních. To je špatný, to je moc špatný. Co budu dělat? Jako by slyšeli moje myšlenky. „Ty nebudeš dělat nic, ty budeš jen poslouchat, podepsal jsi smlouvu!“

    ...Od těch třech teď jde paprskovitě na všechny strany modro-černá energie. Ty paprsky jsou pravidelný. Vytrysknul od nich proud černé energie. Vede až mimo zem a končí ve vesmíru, v nějaké veliké kouli. Je to planeta. Jmenuje se Nimiru. Ta energie vede od těch třech nahoru na tu planetu k nějaké bytosti. Celá ta planeta je živá. Svítí červeno-černou barvou, jako tuhnoucí láva. Ti tři dělají něco rukama nad hlavou. U rukou se jim vytváří nějaký obrazec. Je zkroucený do spirály. Je to životní energie vysátá z lidí. Oni ji předávají dál. Přestalo to. Jdou ke mně, abych se i já zapojil. Mě se nechce. Jsou zlí, vyhrožují. ukazují na vzdálený město, že ho zničí. Musím jít s nimi. Mají v ruce trubky. Točí se při tom proti směru hodinových ručiček. Nasávají do nich energii z okolí. Jako by tím povyrostli. Teď jsou dvakrát větší než já. Setmělo se, zatáhly se mraky. Začíná pořádná bouřka. Ale jen okolo nich, na nimi jakoby se nic nedělo. Ty trubky mají nasměrovaný do oblak. Do trubek nasávají tmu. Jeden po mě chce, abych to pro ně dělal. Teď tu trubku nasazují na nádobu a vypouštějí to do ní. Takhle to mám dělat. Nutí mne, abych začal. Jdou ke mně, zvedají mne a přikazují, abych začal. Zvedám trubku. Začíná se zatahovat. Točím se proti směru hodinových ručiček. Trubka je natočená šikmo do nebe a začíná se do ní natahovat energie. Už se mi tam natáhlo všechno. Nebe je už zase jasný. Připojuji to k nádobě a oni z toho mají velkou radost. Vytrhuju to a namířím na jednoho z nich. Úplně ho to odhodilo na zem. Zvedá se a je hodně rozlobenej. Přivolává si k sobě jednu ženu a přede mnou ji za trest podřezává hrdlo. Byla to moje žena. Klekám si před nimi. Udělám vše, co mi přikáží. Teď jsou spokojeni. Říkají, abych si stoupl. Odcházíme. Vstupujeme do nějaké jeskyně. Má hrozně veliký vchod. Vysoký a široký. Jdu dolů. Já je následuji. Dva jsou přede mnou, třetí za mnou. Jsme v nějaké místnosti. Je to spíš hala. Musím před nimi pokleknout. Dávají mi z té trubky napít. Musím do sebe zapustit tu tmavou energii. Beru to do rukou, celý mne to zaplňuje. Vidím jenom tmu. Dávám si ruce před sebe, aby mne pořádně neviděli. Už se začíná rozjasňovat. Teď jsou teprve spokojeni. Už budu navždy s nimi. Teď je musím navždy poslouchat. Jeden mi ukazuje, abych je následoval. Už jdou všichni tři přede mnou. Nebojí se, že bych něco udělal. Jsem úplně pod jejich vlivem.
    Jsem v nějaké místnosti a ta má šikmý stěny. Pyramida to není, ale je to šikmý podobným způsobem. Je tu přítmí. Jdu po schodech nahoru a oni jdou za mnou. Vycházíme ven. Pod námi je nádvoří a na něm dav lidí. Svítí slunce. Stojím na vyvýšeným místě. Něco na ně křičím. Ozývá se hukot. Nelíbí se jim to. V jednom místě to je úzký. Jsou tam vojáci. Lidé se tudy tlačí na náměstí. Tam se zastaví a už nemohou ven. Ruce mám vztažený nahoru před sebou. Mezi rukama mám zářící kouli. Teď jsem ji hodil na stavbu nalevo od nich a ta se na ně začala bortit.
    Lidé utíkají pryč, prorážejí vojáky a já jsem rozčílený, protože nechtějí dělat, co chci já. Křičím, že si to zaslouží, protože neposlouchají. Valí ze mě vztek. Cítím jak mi z úst valí ta zloba. Lidé se hodně bojí. Chci je ovládat. Křičím na ně, ale oni neposlouchají. Čím víc utíkají, tím víc jsem vzteklý a panovačný. Na hlavě mám korunu. Ti tři mne chválí za to, co dělám. Vyhrožuji lidem. Teď dokonce házím energetické koule přímo na ty lidi a oni zůstávají ležet mrtví. Za mnou stojí ti tři. Hází taky. Teď hážeme všichni čtyři ohnivý koule. Je to rychlost, jedna koule za druhou. Dokonce i na ty vojáky.
    Ti tři jsou spokojeni. Jdou dolů. Já se ještě rozhlížím nad tou spouští. Jsou z Atlantidy. Jsou hodně moc staří – stovky let. Oni žijí z energie zloby. Jak to šlo z mé pusy – ta zloba, tak oni jsou z toho živi. To oni mě předtím poslali dolů pro tu energii. Oni dolů nemohli, protože by tam zemřeli. Věděli, že mám znalosti a že mi to tam bude dovoleno a pak si mě omotají kolem prstu. Jedna z nich je E a druhý M. Toho třetího nepoznávám. Má masku.
    Je tu spousta mrtvých. Skončili jsme, otáčím se a odcházím pryč po schodech dolů na nádvoří. Je ticho a ti tři jsou spokojeni. Překračujeme mrtvý lidi. Jednoho zvedli a ještě z něho vycucli energii. Zvedají jednoho po druhým. Některý zase hází na zem – ty mrtvý. Z těch živých ještě vycucnou životní energii. Při tom jakoby omládli. Mě už se to nelíbí. Zůstávám za nimi. Otáčí se a já cítím jejich přísný pohled. Přikazují mi, abych šel za nimi. Nevím, co mám dělat. Jedna část mého já je zděšená a druhá je pyšná. Teď se točí dokola a nasávají to z celého okolí. Jde do nich černá energie. Něco mezi mlhou a prachem. Narostli tím. Rozhlížejí se a kontrolují, jestli je vše hotovo. Jestli ještě někoho nenajdou.
    Jeden rozpažuje ruce a odchází z něj mohutný proud energie – životní. Vypouští to do nějakýho otvoru. Teď už jsou tam všichni tři a pouští to všichni. Je tam tmavý trychtýř a ten tu energii nasává. Ježí se mi kůže. Jde z toho chlad. Je to nějaký démon. Zformovala se tam tmavá mlha a z toho pak tvář - několikrát větší, než jsou ti tři. Oni se před ním klaní a přitom to rukama tahají k sobě. Jsou to rozsévači zla. Každý se jim musí podrobit. Byl jsem naivní, když jsem jim věřil. Teď už to vím.