Egyptský pes

    Z mnoha vlastních i klientských prožitků se nám neustále potvrzuje, že doba Starého Egypta patřila k temným obdobím lidské historie a byla plná magických praktik. Dominantní náboženství se klanělo bohu Ra, který je představitelem temnoty. A on sebou přinesl magické praktiky nejsilnějšího kalibru. Bohužel jsme se již mnohokrát přesvědčili, že se jedná o praktiky fungující, byť se na první pohled jeví jako sci-fi. Jedná se ale zároveň také o praktiky nesmírně nebezpečné. Zapletení se do nich sebou přináší velmi tvrdé karmické dopady a není radno s nimi experimentovat.

    Jedu na vlečce. Jsem nemluvně. Chlapec. Rodiče cestují s dobytkem za vodou. Jsem na nějakých nosítkách. Rodiče mají spoustu práce vpředu. Já jsem se uvolnil a skutálel dolů z vozu na zem. Nikdo si toho nevšiml. Snažím se volat po rodičích. Všechen dobytek mě překračuje. Já tam pořád ležím.
    Už se stmívá. Slyším vlky. Přichází a očichávají mě. Trhají látku. Jedna vlčice mi bere hlavu do zubů. Trochu mi deformuje ucho a oko a odnáší mě pryč. Nebojím se ale. Je to podobný pocit, jako když mě držela máma. Dostávám napít. Jsem v nějaké prohlubni. Ona za mnou vždy přijde a dá mi napít. Začínám šermovat rukama, tak na mě vrčí. Začínám být velký jako ona, nebo spíš si tak připadám. Jsou mi dva roky. Postrkuje mě a nutí mě, abych se pohyboval. Snažím se dělat věci jako ona. Nosí mi jídlo. Nepokoušu to, tak to vždycky vyvrhne a já to pak sním. Dáváme si závody, jsem pořád pomalejší, ale ona se nezlobí.
    Přichází vojáci a všichni utíkají. Já jsem pomalý, tak mě chytili a strčili do pytle. Vydávají jiné zvuky než vlci. V táboře mě svázali. Nejdřív se vztekám. Bál jsem se, ale teď už se nebojím, protože mi nic nedělají. Furt se na mě snaží mluvit. Opakují vždy nějaké slovo a přitom ukazují na nějakou věc. Bojím se, aby mne zase nešupli do pytle. Nechávám je, ať na mě mluví a snažím se je nedráždit. Je ráno, rozvazují mi nohy a dávají mi něco kolem krku. Pálí mě to. Když jdu, tak mě to neškrtí, ale nesmím zastavovat. Tak jdu s nimi. Teď už na mě nemluví. Pořád se bojím, že mě zase šoupnou do pytle. Dělám teda to, co si myslím, že po mě chtějí. Pozoruji okolí a zvykám si na tu věc kolem krku. Vidím věci, které jsem v životě neviděl. Zastavujeme a šupli mě zase do pytle. Bráním se, ale dostávám rány a tak to vzdávám. Choulím se do klubíčka a čekám co bude. Asi pokračujeme dál. Něco vrzlo a já se kutálím z pytle ven. Vidím něco podobného vlkům. Mají ale delší nohy, kratší srst a nechovají se tak přátelsky. Nedaří se mi s nimi skamarádit nebo navázat kontakt. V rohu si lehám. Oni si lehají do druhého rohu. Jsem rád, že jsem mezi "svými". Spím.
    Ráno přichází tři muži a šoupnou mě zase do pytle a někam mě nesou. Kutálím se z pytle ven po nějaké dlažbě, hladkých kamenech. Tam na mě kouká tlustý pán. Říká mi, že jsem pes a že mám štěstí, že jsem se dostal k hodnému pánu. Říká mi, že jsem krásný a abych mohl být pes psů, tak mi musí dát uši. Nasazuje mi něco na hlavu. (Pozn.: Až do tohoto okamžiku se klientka prožívala jako člověk, ovšem nasazením cizí věci na hlavu se dostala do magického působení, které způsobilo, že se fyzicky začala měnit na psa.)
    Zpočátku mi to vadí. On mi vše ukazuje. Konečně se mi někdo věnuje. Ve chvíli, co mi to dal na hlavu, jsem přestal myslet a chtěl jsem jen, aby se na mne smál. Fyzicky se víc podobám psům. Jak jen skáču po čtyřech, tak mi rostou jen nohy a ruce, tělo ne. Ruce to ale nejsou. Mám čtyři nohy. Srst mám jen hrozně jemňounkou a krátkou. Když sedím, jsem 1,5 m velký. Mám dlouhé uši a černý nos. Velký tlapky, úzká záda.
    Občas mám pocit, že si se mnou pán dělá, co chce. Že mne má jen pro srandu. Vím, že jsem pes, ale někdy si zase připadám víc podobný svému pánu. Dokonce si někdy tajně lehám do jeho postele stejně jako on. A cítím se tam líp než pod postelí. Ale mám ho hrozně rád.
    Pán umřel. Vidím ho ležet na posteli, je už mrtvý. Jsem nešťastný, protože on byl pro mě všechno. Sedím jak socha, nohy složené pod sebou. Mám to naučený. Sedával jsem vždy po pravé ruce pána. Teď nevím, kde mám sedět, tak sedím naproti posteli. Někdo říká, že mne pán miloval a že mne bude chtít s sebou. Podřezávají mi krk. Ležím, z krku mi teče krev. Jdu tedy za pánem. Jsem nad postelí a dívám se na něho. Čekám, že mi řekne, co mám dělat. Nedokáži žít bez pána. Tak jsem pořád s ním.
    Stojím před pyramidou, ve které leží můj pán. Hlídám ji. Na pyramidu dopadá světlo jen zleva. I mě něco hřeje do levé tváře. Je to divný. Slunko je nad obzorem, ale přitom obyčejně zapadá o 90 stupňů jinde. Dívám se na tu pyramidu. Loučím se s pánem, protože jsem si uvědomil, že ho už nemůžu hlídat, že už se na mne neusměje. Něco mě hřeje do levé tváře. Za pyramidou vnímám nějaké světlo. Dostávám se do nějakého světelného proudu, rozpouštím se. Jsem už celý ve studeném proudu. Ale není nepříjemný. Z výšky se dívám na ty dvě pyramidy. Vnímám kolem světlo. Oslňuje mě to. Cítím se lehce a vševědoucně. Jako pes jsem byl dost nesvéprávná bytost. Nepochopil jsem, kým jsem. Byl jsem tím, kdo byl vedle mne. Teď už vím, že bych to tak nechtěl. Byl jsem líný řešit něco víc než kdo mi co řekne. Bylo to proto, abych si to vyzkoušel a neměl tendenci příště ovlivňovat ostatní tak, jako jsem byl ovlivňován já. Já jsem totiž manipuloval před tím s nějakými bytostmi. Proto jsem teď byl člověk, který celý život hrál psa.