Odvádění duší do temnoty

     Vidím se v černém plášti a kápi. Je to u tunelu do temnoty. Jsem celej tmavej, mám černý vousy. Mám hnědý oči. Čekám, až někdo někoho přivede. Je to moje místo. Mám tu úkol ve vztahu k temnotě. Přijde mi to jako služba. „Lovci“ uloví „duši“, přivedou ji sem a já toho člověka odvedu dolů na „převýchovu“. Pak zespodu vychází podobná postava jako já - v černý kápi. Takhle dochází k rozmnožování služebníků temnoty. Nedoprovázím je úplně dolů, jen na konec tunelu a pak se vracím zpátky. Teď jsem opět někoho doprovodil. „Náhončích“ je víc.

    Odehrává se to asi před 70 000 lety v jižní části jižní Ameriky. Není to tu obydlený, domorodci žijí dost daleko a bojí se nás. Považují to tu za špatný místo a nechodí sem. Musíme mít nějaké schopnosti, protože náhončí se tu s těmi „ulovenými“ lidmi zhmotňují, prostě se tu objevují. Ti lidé mi přijdou jako normální domorodci. Je tu mírný počasí. Plášť, co máme na sobě, je neadekvátní. Připadám si jako hlídací pes u díry. Když vychází převychovaní lidé z díry, připadají mi jako zdrogovaní, paralyzovaní, zhypnotizovaní. V tom vnímám rozdíl mezi sebou a jimi. Já mám schopnost uvažovat.