Připadám si jako miminko. Potřebuju, aby mně všichni s láskou otlapkávali. Jsem nešťastná a zranitelná. Mozek mi funguje, ale nejsem schopná vnímat žádné emoce. Všechny je mám umístěny ve spodní části zad. Tlačí mně tam. Je to období zklamání. Zase tento měsíc nejsu těhotná a nebude tu další člověk, kterého bych mohla milovat. Je mi to hodně líto. Cítím selhání, že jsem nenaplnila svůj hlavní úkol.

Hrozně rychle letím. Světlo je jenom prapůvodní myšlenka. Život se má množit a udržovat. Je jedno, jaký život. Jako by se měl udržovat život myšlenek. Je to jako najít význam slova smysl. Smysl je jenom pocit. Nikdy jsem nepotřebovala řešit, kdo jsem. Jsem život. Není tu nic hmotného. Procházím hmotou a tím jsem. Hrůza by byla, kdyby tu hmota nebyla. Jsem jenom myšlenka, že něco musí jít dál. Jsem myšlenka zachování. Myšlenka zachování není čistá, mísí se se strachem. Nebude příležitost zachování. Bolí mě z toho hrudník a záda. Bolest je jako propast, do které padáš, když nemáš vůli jít dál. Stačí přestat padat? Nestačí! Když myslím na tu bolest, tak pořád padám. Padám někam dolů. Mění se barvy, už jsem u černé, ta mně zastavuje. Černá barva mi je nesympatická. Zároveň je jedinou, od které se dá odrazit. Nechce se mi jí proniknout. Některé věci se mi nechcou. Jsem tomu ráda. Ulevilo se mi. Je dobře, že se mi některé věci nechcou. Čím víc věcí se mi nechce dělat, čím su výš, tím mám menší strach. Tím větší mám vůli žít. Prostě se mi nechce nežít. Nejde o počet selhání, jde o velikost touhy žít. Jde o to zachovat tu myšlenku. Jedno v kom. Mám radost z prožitku žití. Na ničem jiném nezáleží. Jsem zpátky ve Světle. Už nemám strach. Mám radost. Bez ohledu na okolnosti je život neporazitelný. Má kontinuální hodnotu. Strach vzniká, když se život spojuje s hmotou. Bez hmoty je život jenom Světlo a radost. Proud myšlenek mi splývá se Světlem. Nedokážu to popsat.

Strach mi bolestivě přitahuje prsní svaly k hrudníku. Je to smrt a umírání. Život je ale věčný. Smrt je jenom proces opuštění hmoty. Něco v ní zůstane, je to rozdělení. Co bylo na začátku, se musí rozdělit a část zůstat ve hmotě. Mám strach, nevím, jak to udělám, jak to rozdělím. Z toho mě bolí ledviny a záda. Mám pochopit, jak to rozdělit. Zeptám se těla, co potřebuje nechat. Udělám to stejně, jako když vedu dialog s hmotou. Musím se v tom ale zlepšit. Ani mi nevadí, že to odcházení bude neúplné. Část života nechám na recyklaci hmoty. Nenapadlo mně, že budu při umírání platit recyklační poplatek. (smích)

Mám pocit, že ty ledviny mám spojené s pamatováním. Nevím, jestli si všechno pamatuju do potřebných detailů. Ta podrobnost mně stresuje. Potom to není žití, ale jenom přežívání. Musím to dělat tak, abych prožívala podrobnosti. Musí to být vědomé, nevědomé nestačí. K některým věcem dohledávám podrobnosti zpětně, a to mě uklidňuje.

Je tu moc Světla, nic tu není. Klesá mi tep. Uklidňuju se, protože to chápu. Nic se tu neděje. Cítím se tu dobře. Světlo mnou proniká. Oživuje mě (úsměv). Už ho mám úplně všude.