Poprava Skota

 

    Je mi 32, píše se rok 1526. Jsem v okovech, ale cítím velkou sílu. Jsem jak dobře vyladěný stroj. Tělo pracuje jak u vrcholového atleta. Jsem zvyklý se hodně hýbat. Jsem představitel nějakého klanu Mc…. Jsem nejstarší z rodové větve. Jsem Skot a handrkujeme se s Angličany o půdu, majetek, poddané…

    Cítím národní hrdost, je to naše půda, naši poddaní… Nedopatřením jsem byl zajat – člověk z vedlejšího klanu mě za peníze zradil. Cítím tlak v hlavě – napětí a brnění. Jsem na něj děsně nasranej, oslabuje to skotskou věc. Já jsem to v celém kraji zaštiťoval. On tím vydal celý region Angličanům a to mě štve – cítím zase to napětí v hlavě, na čele. Všude je hromada Angličanů. Naši se drží bokem. Jsou to spíš vesničané. Koukají zpovzdálí, co se děje. Normálně máme na sukni hnědozelený kostky. Oblíkli mne ale do béžového rubáše, to mě taky uráží. Jsem hodně hrdý, až pyšný. Beru to jako velkou potupu. Ruce a nohy mám v okovech, jsem bosky. Okovy mi odírají nohy až na kost, je to hodně nepříjemný. Je podzim. Jinovatka sice není, ale nemá to k tomu daleko. Zem je studená a já jsem bosý. Je tu svěží vzduch, je to kousek k moři. Rozhlížím se po kraji. Udělali tu něco jako šibenici, konstrukce jako se dnes dělá na dětské houpačky. Vnímám nenávist vůči nim. Byla to chyba takhle se nechat zaskočit. Lepší je zemřít v boji, než takhle. Jsou to jen provazy svázané klády. Dole pod tím je jen špalek. Přijde mi to nefunkční od samého začátku. Navíc jsem šlechtic, tak mám právo být sťat. Ale vypadá to, že mě oběsí. Mám studený krk. Staví to do role, že jsme zločinci a ne národně osvobozenecká garda. Podle toho volí způsob popravy. Navíc jim velí i Angličan, který je podstatně níž než já. Sice to je nějaká armáda, ale v podstatě to jsou drancující tlupy.

    Dávají mi na hlavu oprátku. Mám divný pocit na čele – je to vzpomínka na zrádce. Je to dilema. Nechci se zdráhat, aby to nevypadalo zbaběle, ale zároveň se nechci „odevzdat“, aby tam byla vidět hrdost. Uvědomuji si, že to ovlivní budoucnost. Bude se na to vzpomínat, bude to lidi motivovat. Vzdorovitě stojím, ale nebráním se. Zvedli mne na špalek, ale nenasadili mi oprátku, debilové, tak teď přemýšlí, jak ji nasadit. Přijíždí na koni a nasazují mi ji. Není to klasická oprátka, je to zfušovaný. Hází mi to na krk a volný konec přehazují přes trám. Uvazují to. Omotali to tak, že to je napnutý a není tam žádná vůle, aby mi to po stržený zlomilo vaz. Mám krk jako zápasník – nebude to jednoduchý. Celý to je tichý, ušmudlaný, nic okázalýho, nic důstojnýho. Teď co s tím tlustým špalkem. Snaží se ho vyviklat, nejde to. Velitel omotává provaz okolo špalku, že to koněm podtrhnou. Vnímám klid. Vyrušuje mě jen ta zrada a nenávist vůči Angličanům. To mi stahuje hrudník. Vnímám vztek, že jsem se nechal lapit. Mimo to jsem naprosto v klidu a pohodě. V podstatě se nic neděje. Jsme zvyklý umírat, jen okolnosti nejsou fajn. Nenávist a vztek rostou, protože mi dochází pozadí. Ten co mne zradil, si chce vzít moji sestru, což bezpochyby udělá a tím získá celý náš klan.

    Jakoby se čas zpomalil, nebo spíš já rychleji vnímám. Jak mi to dochází, uvolňuje se to na srdci. Uvědomuji si, že to tu můžu opustit, že už mě to nemusí tížit. Pobavilo mne to, jak si vzal moji sestru, budou mít syna. Provalí se ale, že on je ten zrádce a syn ho zabije. To je spravedlnost. Jako by mi to někdo ukázal jako film. Když se chci podívat, jak to je s Angličany, vidím jen dlouhý šedo-černo bez děje.
Velitel popožene koně a podtrhává špalek. Já visím, houpu se, ale takhle můžu viset dost dlouho. Mám zatnutý krk. Otáčím se celý, jako bych se naposled koukal po kraji. Ty packalové se dívají a nechápou. Dva na mne skáčou, aby se na mě pověsili a zlomili mi vaz. Pohmoždili mi při tom boční svaly na krku. Zarazil se mi dech.

    Jsem venku z těla. Celý to proběhlo hladce, plynule, jako bych se z těla vypařil. Je tu podstatně víc světla. Jsem kousek vpředu, dívám se dolů. Angláni si oddechli, že to mají za sebou. Byla to zpackaná poprava, bylo to trapné. Jsem mile překvapen z prožívání, je to podstatně lepší. Pocity sounáležitosti s těmi lidmi a Skotskem se vytratily. Dívám se na to jako na film bez pocitů. Nahoře vnímám, jakoby se otevřelo nebe – je tam máma, už ji nemůžu nechat čekat.

    Odpojuji se tady od toho a mířím nahoru. Uvědomuji si, jak je vše jinak. Letím nahoru. Je to světelný, energetický. Máma má nádherný energie – do zlatova, teploučký. Překypuje energií a laskavostí. Doprovází mne k nějaké bytosti. Poklekávám, ohýbám hlavu. Ta bytost mi žehná – je to přijetí do tohoto světa. Nějaké povědomí o životě po smrti jsme měli, ale nebylo to konkrétní. Máma mě odvádí. Je tu spousta známých. Jsou tu i malý děcka, sourozenci. Radostné shledání. Poznáme se, ale vypadáme podstatně líp. Ptám se, kde je táta. Ukazují mi ho – je dole v kolíbce. Cítím k němu vřelý vztah. Je to i o pokračování našeho započatého společného skotského díla. Člověk tu má nadhled. Jen dole to je zastřený, nejasný. Odsud to je jasný - proč ztrácet čas zbytečnými šarvátkami. Jako bojovníka mě to překvapuje, najednou se kloním k pokojné klidné existenci. No jo, ale proč si to nepamatujeme, když jdeme dolů? Musíme to pochopit, když jsme v těle, v dané situaci. Tady nahoře to nemá žádný význam. Dole to stejně zapomeneme a jednáme pod vlivem situace. Přichází mi, že si pak stačí vzpomenout, jak jsme to tady vnímali. Není to tak beznadějný. Jsem z toho rozpačitý. Teď se mi nabízí, že bych se mohl narodit jako Angličan – to ne, to by bylo moc. Vypadá to dobře, narodím se zase jako Skot. Mám z toho obavy, jestli to zvládnu, jestli si vzpomenu. A jestli ano a budu to chtít řešit pokojně, zda mi to ostatní dovolí. Dochází mi, že doba, do které se rodíš, podmiňuje zkušenosti, co máš prožít. Stejně jako vlastnosti, které tomu odpovídají. Když je doba násilná, máš projevit hrdinství a ne zalézt pod kamna. Má ti to umožnit to prožít. Ta doba mi zase neumožní prožít klidné věci, má mi to umožnit vyzkoušet si lepší výběr přátel, než když jsem byl důvěřivý a nechal se zradit.

    Cítím už adrenalin a nedočkavost. Máma už odchází. Příště to bude chtít lepší smrt, protože pořád cítím problém s krkem. Těším se, až se narodím.