Děj se odehrává při narození. Cítím pusto a chlad. Cítím se hrozně naštvaná. Cítím se úplně nesnesitelně. Nemám s kým sdílet svoje štěstí. Hrozně se stydím, že to tak mám. Nikdo mě nechce. Vůbec nikdo. Jenom já chci je. Je to hrozná ostuda, když tě nikdo nechce. Je mi to hrozně líto, když já je chcu. Připadám si strašně škaredě, jako všichni nechtěnci. Proto nechcu ani sama sebe. Je to špatně, ale jinak mi to nejde. Chci chtít aspoň sama sebe. Nedává mi to moc smysl. Su na světě jenom tak napůl. Když chcu všechny ostatní, tak mi to dává naději. Tahají mě na svět za nohy, ale já nechcu. Jediné, co je moje, je moje hlava. Zbytek těla patří nevím komu. Jediné, co je moje je moje mysl. Tu by chtěla i moje matka, zbytek nechce, jsem jí celá odporná. Připomínám jí mého otce. Když jsem odporná matce, tak jak bych mohla být neodporná někomu jinému. Vypadám jako otec, ale nejsu otec.

Mám pocit, že rostu. Hrozně rychle se natahuju. Je to příjemný pocit. Už jsem celá na světě, ale nikdo z toho nemá radost, ani já. Chybí mi jistota zázemí, důvěra v sebe, ale i v ostatní. Radost má jenom otec. Ale ne ze mě. Matce připadám jako jeden velký problém. Nikdo mě opravdu a upřímně nechce. Jsem jenom další problém. Upřímně se za to nesnáším.