Prána
Vnímám zvláštní vibrace, je to jako prales. Přijde mi to jako
cukrová třtina. Cítím vibrace na hrudi. Není to ani negativní, ani
pozitivní. Všude okolo jako bych vnímal mlhu. Pofukuje vítr. Není to
jako tady na Zemi. Mlha je všude, je hustá jako hmota. Je to prána.
V pevné hmotě je prána zastoupena ve stejném množství, jako tam, kde
není nic. Takže když sníš jídlo, dostaneš do sebe stejné množství
prány, jako ze vzduchu. Jen do sebe dostaneš víc hmoty, balastu,
který pak ze sebe musíš dostat.
Je to stav, kdy se k ničemu nevztahuji, jen jsem. V kosmu se
prána rozprostírá všude. Je jen rozdíl v kvalitě – jako rozdílný
chutě potravin. Obdobný to je s pránou. Je furt stejná, ale hmotný
věci ji ochucují, modifikují, obarvují. Sluneční prána je pak jiná
než měsíční. Takže bych tam očekával něco podobného jako rozdílné
chutě potravin. Cítím, jak ve mně vibrují všechny buňky. Reagují na
pránu, co přichází zvenčí. Zajímavě na to reaguje srdeční čakra a
sluneční pletenec, jako by to byl fyzický orgán. A taky třetí oko.
Na těch místech je jiná kvalita těla. Pálí mě to na třetím oku. Jako
by tam byly buňky víc seskupený a vytvářel se „senzor- čidlo“. K
tomu vnímám zajímavý psychický stav – přesahuje to nejen tělo, ale i
Zemi. Připadám si jako součást vesmíru. Tady na Zemi to je vlastně
jen zastávka, takový piknik. Užijeme si to tady, a jak nás to
uspokojí, můžeme se vrátit k cestě do vesmíru, protože rozdílnost
vesmíru je nesrovnatelně větší, než tady na Zemi. Jsou tam i různé
struktury hmoty. Je úžasný, když vnímám, jak dýchám. Najednou vzduch
okolo má jinou kvalitu – vnímám v něm pránu. Když se otočím zpět na
Zem, co by mě tu ještě lákalo – vidím podvodní svět, ale taky třeba
sopky – poznat strukturu lávy – takový extrémní formy hmoty, kam se
jako člověk běžně nedostaneš. To by mě ještě lákalo – projít jako
duch touto zkušeností. Nebo slunce – teď jsem se naladil na jeho
energie.
Přemýšlím, o čem ten problém byl – o nerozhodnosti. Ten
proces byl nevědomě blokován, protože jsem si neuvědomoval ty
možnosti. Teď se mi ukazují nové obzory – „toto máš k dispozici“.
Můžeš opustit toto pískoviště a máš tyto možnosti. Ale i toto
pískoviště je stále dostupné, ale má jinou kvalitu. Vnímám tu jinou
strukturu pískoviště v souvislosti se schopností v rámci 10. stupně
Merkaby. Prána jde dovnitř a ven. Nemusíš ji schraňovat, hromadit.
Jen ji vdechneš – rozvibruje to tvoje buňky, ochutíš ji a vydechneš
zase ven. Tak to dělají všechny hmotné věci. Je to jako když
vydechneš a smrdí ti z huby. Jde jen o to, zda ti to smrdí či voní.
Záleží, jak na tom jseš, jak je ta prána ochucená. Otevírá se
spousta nádherných možností. Jen to podtrhuje pomíjivost všeho. Na
čase nezáleží, jen zda příležitost uchopíš a pak můžeš zase dál.
Nemusíš nikde ulpívat.
Koukám na bytosti, co takhle brouzdají kosmem. Říkám si, kam
se všechny ženou… Vše to je jen o zkušenostech, o prožitcích. Ale
necítím potřebu se takhle hnát. Je jedno, kde zkušenost uděláš. Jde
jen o to, aby byla jiná, aby to nebylo pořád stejný.
Zvláštní představa – máme plnou ledničku žrádla a já si mám
udělat večeři? Narvat do sebe tu hmotu, co je jako kámen. Ale jo, i
tak to jde. Vnímám ochucenou pránu z té hmoty. Nevím proč, ale začal
jsem a končím u té cukrové třtiny.
… Trošku mi to připomnělo, když se v silvovce vstupovalo do hmoty.
… Mistr se zase kření, jak Dědeček Hřibeček. Ptám se ho, proč toto
nejsem schopen prožít sám. Říká, že takhle to máme oba dva
rychlejší. Než kdybychom si to každý prožívali sám.