Obřad

Je rok tři. Hoří tu oheň. Jinak je tu tma. Jsem v nějaké chodbě. Jsem holka. Čekám na přijetí staršími. Jde o obřad. Jsem nervózní a potím se. Měla bych prokázat, že jsem hodna přijetí. Mám být přijata mezi kněžky. Jedná se o náboženství Amon-Ra. Jedná se o hodně negativní směr. Mám střeva na pochodu. Nevím, co mně čeká. Nevím, jestli jsem dostatečně dobrá. Cítím se hodně nepříjemně. Když se nestanu kněžkou a nevezmou mě do učení, tak mně prodají nějakému muži. Jdu poslední na řadu. Přichází si pro mě. Procházíme dalšími chodbami. Přicházíme do velké místnosti. Všude hoří ohně. Připadám si jako maso, které si jdou rozdělit. Na jedné straně jsou ženy, na druhé muži. Já klečím uprostřed. Je to hodně ponižující. Jsem hodně vystrašená. Všichni vypadají tak honosně. V hlavě mám úplně prázdno. Prohlíží si mně jako zvířátko v ZOO. Nechci ani na jednu stranu. Je to čisté zlo. Něco se mně ptají. Bzučí mi v hlavě. Ani neslyším, na co se mně ptají. Jsem tak vystrašená. Přitom na tom závisí můj život. V hlavě mám temno a pusto. Jsou ze mě znechuceni. Slyším „ani mluvit nedokáže“, „ta je úplně k ničemu“. Mám vůbec jazyk? Připadám si jako předvedená na porážku. Jsem uvězněná ve svém těle. Strhávají ze mě oblečení a prohlíží si moje tělo. Baví se, co se mnou mají udělat. Jako bych nic neznamenala. Bolí mně žaludek a jsem ponížená. Snažím se zakrýt svoji nahotu. Jako by mi vůbec nepracoval mozek. Jsem uvězněná v těle a už nemám strach. Zlobím se na sebe. Vím, že nejsem hloupá. Měla jsem dobré předpoklady dostat se mezi kněžky. Slyším, že ze mě nic nebude, že jsem jak mrtvola, že by ze mě nikdo neměl ani potěšení. Jsem přebytečná. Jedna z těch žen ke mně přichází a vráží mi dýku do břicha. Cítím bodavou bolest. Polévá mně horko a zároveň studený pot. Klepu se. Nemůžu tomu uvěřit, že mně jenom tak zabijí. Strašně to bolí. Chce se mi zvracet. Špatně se mi dýchá. Motá se mi hlava. Všichni se na mně dívají a čekají, až umřu. Jsou to vůbec lidi? Jako bych měla břicho plné vody. Kolem rány to strašně bolí. Nejhorší ale byla ta méněcennost.  Čekám, až vykrvácím. Slábnou mi ruce a nohy. Není to rychlá smrt. Vůbec nechápu co se to dělo. Bylo to rychlé rozhodnutí. Je to sekta, která lidi bud použije, nebo je zabije.

Furt cítím tu bolest v břiše, i když se už na sebe dívám svrchu. Muži i ženy sedí a debatují. Jedna z žen vydává pokyn. Přibíhají dva mladíci a odtahují moje tělo. Hážou mně na hromadu. Furt tam jsem a nevím, co mám dělat. Fyzicky cítím tu bolest žaludku. Jako bych se toho těla nemohla vzdát. Bdím nad tím tělem a čas ubíhá. Tu hromadu teď jdou spálit. Moje tělo pořád není mrtvé. Jsem jenom v bezvědomí. Cítím tu bolest a dívám se na to z výšky. Té bolesti se nedokážu zbavit. Hromada těl už hoří. Ta bolest po ráně mi furt zůstává. Ten oheň necítím. Zůstávám v meziprostoru. Nic z toho už nevidím.