Meditace

Je rok 36. Jsem chlap kolem 50 let, už docela starý. Jsem mnich v dnešním Tibetu. Jsem menší, zavalitý, poměrně teple oblečený, mám na sobě hrubý oděv z vlny, něco jako svetr. Byl jsem léta v klášteře, kde jsem se učil. Pokrok tam byl rozpačitý. Bylo to víc orientovaný na formu než na výsledek. Už mě to přestalo bavit. Rozhodl jsem se zbytek života strávit jako mnich poustevník. Proto jsem odešel do jeskyně. Praktikuji meditace a mladí mniši mi nosí jídlo a obhospodařují mne.

Sedím tu v jeskyni, je tu vlhko. Necítím chlad. Akorát cítím ztuhlé nohy, jak je mám zalomený v lotosu. Sedím a otevřenýma očima hledím do tmy. Nevím ani, jak dlouho tu sedím. V hlavě mám úplné prázdno. Zažívám absolutní klid a pohodu. Teď zvažuji, jaký druh meditace vlastně dělám. Vzpomínám si, že jsem dělal meditaci vnímavosti. Tohle už se tak asi nedá nezvat, protože už je tu úplný prázdno. Přestal jsem vnímat tělo, jako bych byl čisté vědomí. Stav spočívá v tom, že jsem vystoupal z těla – proto ho vnímám jako prázdné. Vnímám ho jako sedící schránku. Nevnímám proto, co se děje v hlavě, vnímám ale ten prostor okolo sebe – je tam klid a prázdno. Je to moc příjemný. Vybavuji si, že jsem něco takového přepisoval a tam to bylo označeno jako božské dlení. Cítím, jak mě to povznáší.  Teď ty teoretické znalosti dostávají praktický rozměr. Božské dlení jsou čtyři. Bezprostředně nad tělem je první božské dlení – pohoda a nezatíženost tělem.

Táhne mě to nahoru. Jdu za tím tahem – dostávám se výš, do vyšší dimenze druhého božského dlení, kde je energie mnohem jemnější a pocit blaženosti je vyšší. Je to mnohem příjemnější. Vnímám zlatavou barvu. Není problém tu zůstat, ale zase cítím nutkání k další cestě nahoru. Navnímávám to tu, abych si to zapamatoval, a jdu zase výš. Ten fígl je v tom, že duše je celá v prvním božském dlení. Dál jde jen její jemnější část, je to jako matrjoška. V materiálním světě zůstalo pouze tělo, v prvním božském dlení je hrubší část duše, ale není tam vědomí, to pokračuje dál. Ve druhém božském dlení je zase jen jemnější část duše. Je ale ještě jemnější, tu to táhne dál, ale tah je slabší, protože to netáhne celou duši. Třetí božské dlení je ještě jemnější, jako bych se zalykal, je to tu stříbřitý, dole to bylo zlatý. Je to tu mnohem subtilnější. I když tělo tady nemám, mám tu prožitky jako v těle. Tady už tah není, jen tušení, že může být ještě něco dalšího. Není to ale touha nebo potřeba. Tady je to tak úžasný pocit, že se tu dá setrvávat natrvalo. To tušení mi ale nedá. Zase nechávám ve třetí úrovni svoji část, která této úrovni odpovídá. Všechny ty části máme trvale v sobě, stále tedy zažíváme božské dlení. Problém ale spočívá v tom, se kterou částí je momentálně naše vědomí. Je to jen o tom, na co zaměříme pozornost vědomí. Teď když se na to dívám z vrchu, duše nevystoupá z těla. Natahuje se jako kužel. Teď ve třetím božském dlení je to blaženost. Není tam žádná mysl, jen vjem energií. Teď vnímám hrbolek, který má tendenci jít nahoru (smích). Ten vrchol duše se otevřel jako listy leknínu. Uprostřed je žlutý střed, který je propojen až do fyzického těla. Jak se ty listy otevřely, celá moje bytost přijímá úroveň čtvrtého božského dlení. Jasné bílé světlo nádherně hřeje. Cítím, jak mě to celého naplňuje až do fyzického těla. Jako by tím energetickým tělem vedla nějaká trubka, kterou se to světlo dostává až na fyzickou úroveň. Každá moje část je napojena na určitou úroveň božského dlení, je to určitý stabilizátor, urychlovač energetického těla.

Celé tělo je zářivé, světelné, levituje, vznáší se, září jasným bílým světlem. Každá buňka je tímto světlem naplněná. Podle úrovně, do které se dostaneš, má tělo barvu. V první úrovni žádnou, ve druhé úrovni zlatou, ve třetí úrovni stříbrnou a ve čtvrté úrovni bílou. Přitom je to tak jednoduché, nic složitého. Nějaké lidské trápení a lpění se tě vůbec netýká. Když tohle prožíváš, nic nepotřebuješ. Je to všenaplňující. Úplně přitom ztrácím pojem o čase. Můžu v tomto stavu zůstat libovolně dlouho.

Teď vnímám, jak mi mladý mnich donesl jídlo. Stojí zkoprnělý u vchodu jeskyně a zírá na to světlo, které se line z jeskyně. V klášteře vůbec netuší, o čem to je. Odtud pochází i pojem osvícení. Cítím jistotu, že to není vše. Teprve z této roviny se dá pracovat, pokračovat dál. Ale už toto je tak úžasný, že momentálně potřebu pokračovat dál necítím.

Teď se snažím vtáhnout zpátky do fyzického těla, poskládat to zpět, ale nejde to. Ty energie jsou vysunutý nahoru natrvalo. Nejen že se dá pokračovat nahoru, v každé vrstvě božského dlení se dá i rozšiřovat poznání.

Teď mi to k momentální spokojenosti stačí.

Vnímal jsem, že normální meditace tě mají za úkol zbavit myšlenek, aby tě to vůbec pustilo dál. Každé úrovni dlení přináleží svět s určitými bytostmi, božstvem atd. Každou úroveň to chce prostudovat.