Láska

Jsem jenom v hlavě. Jsem v ní uvězněná. Cítím úbytek energie, malátnost a úzkost. Je mi špatně od žaludku. Snažím se najít odpověď na to, co mám právě dělat. Nevím, co mám říct. Bojím se projevit svůj názor. Bojím se, že si to budu muset obhájit. Vyvolávají to ve mně lidi, kterých si hodně vážím, cítím se vůči nim malá.

Je rok 505 našeho letopočtu. Není to současný letopočet. Všechno tu je žlutorůžové. Jsem ještě ve fyzickém těle. Ležím na smrtelné posteli. Syn je u mě. Se smrtí jsem smířená. Vím, že mám jít nahoru. Je to pro mě těžké, když mě syn drží za ruku a pláče. Je pro mě těžké mu ublížit, i když vím, že můj jediný úkol byl přivést ho na svět. Přes veškeré přijetí cítím tu bolest. Zahrnuju ho láskou. Dělám okolo něho obal z lásky. Ten obal ho vyživuje. Je v bezpečí. Je to to, co mu můžu dát. Měla bych to rozšířit všude. Lásku nejde posílat pouze jediné bytosti. Rozšiřuji svoji lásku na celou Zeměkouli. Moje láska se postupně rozšiřuje. Rozpouštím se v Lásce a stávám se Světlem.

Vidím sedět svého syna před sochou Buddhy. Ten chlapec tu sochu uctívá. Stojím za ním. Je to zvláštní, nejsu ve fyzickém těle. Jenom se na to dívám, ale zároveň jsem tou sochou. On se modlí, abych se mu vrátila. Cítím Lásku, vztek, smutek i žal. Nemůžu tu pro něho být. Jsem rozpolcená. Neměla bych být, měla bych být se svým synem, s Buddhou. Hrozně ráda bych objala svoje dítě. Nemůžu ho obejmout a utěšit. Chcu ale, aby věděl, že tu pro něho jsem. On mně ale nevidí. Můžu ho pouze objímat Láskou, i když to objetí fyzicky neucítí. Byl můj čas abych odešla. Bylo to pro mě ale hodně těžké, přesto vnímám jako selhání, že jsem ho tu nechala. I když vím, že to tak má být a že si tím vším má projít. Jenom stojím a koukám na něj. Je to stále ten samý výjev. Nic jiného se neděje. Je to zvláštní pocit meditačního klidu, který se prolíná s bolestí matky. Vím, že jsem udělala, co jsem měla, i když je to bez fyzického těla těžké přijmout.

Zpět
Vytiskni stránku