Tibetský láma

Jsem tibetský Láma. Žijeme v klášteře vysoko v horách. Máme tu zaběhnutý rituály, postupy, tradice a ty striktně dodržujeme. Nikdo si je nedovolí změnit. I když některý nechápu, nedovolím si to udělat jinak. Písemnosti, podle kterých postupujeme, máme v klášteře odnepaměti. Jsou mnohem starší než Buddhovo učení, který je pouze dokázal zrealizovat. Je tu nějaká hierarchie postupu. Funkce jsou ohraničené i časem, jak dlouho na dané pozici můžeš být. Pak to musíš uvolnit někomu mladšímu, aby ty zkušenosti udělal někdo další. Můj čas se naplnil a odcházím do jeskyně, kde dožiju v osamění jen v meditacích, bez starostí. Mladí mniši mi budou nosit jídlo. Budu z komunity úplně vyčleněný. Teď vidím, že naše duchovní cesta je hodně svázaná hmotou a pravidly. Ale to mi dochází až tady v jeskyni. Dochází mi, že to je i o tom, popasovat se s tou změnou a začít se věnovat jen duchovní oblasti. Nemám nic jiného na práci. Ze začátku cítím ten nepříjemný pocit, že jsem opustil hmotný svět, struktury, ve kterých jsem žil. A teď celý ten svět zmizel, jako by neexistoval. Žádný kontakt s venkovním světem nemám. Toto je největší problém, abych se mohl věnovat duchovnímu pokroku.

Rozjímám v meditaci o této problematice. Přichází mi skutečná podstata – celý dosavadní život a duchovní práce byla jen přípravka. Ve světském světě nelze dosáhnout potřebného pokroku. Světský svět je jako koule na noze. Jako bych v hmotným světě byl housenkou, teď jsem kuklou a potřebuji dosáhnout, aby z kukly vylétl motýl. Není jednoduchý se od minulosti psychicky odříznout, uvědomit si, že se mne to už vůbec netýká. Je to stejný, jako když umíráš. Duše vystoupá z těla nahoru a musí se oprostit od minulého života. Cítím tu lehkost v duchovním prostoru – opravdové nekonečno. Vzpomínám si na ten pocit, už jsem tou cestou už kdysi šel. Ohlížím se, abych viděl, jak mě hmotný svět bude oslovovat – necítím tam už žádnou vazbu. Jako když se z vesmíru díváš na nějaký bod. Je mi jedno, jak se to na Zemi bude vyvíjet dál. Cítím úžasnou volnost, svobodu. Stav, kdy ti stačí jen být. Ani mě nepřitahují ty další "body", jen si letím nekonečným prostorem.