Vnitřní boj

Cítím zkoprnělost v rukou a nohou. Srdce mi divoce tluče. Cítím tep v hlavě. Prožívám strach, nepokoj a očekávání. Co po mně bude chtít? Na zátylku cítím, jako by za mnou někdo byl. Ruce má na mých ramenou. Celým mým tělem prochází velký strach. Pořád mě drží, nechce mě pustit. Je jako klíště. Drží mě proto, že může. Usmívá se. Mám vztek. Jako bych ji měla na zádech. Cítím tam tíhu. Visí mi na nich, zřejmě nemá nic lepšího na práci. Směje se. Říká „jsi moje!“. Jsem jako její otrok, zcela mě ovládá. Furt se směje. Má radost, že mě obalamutila. Nechce se mě pustit. Objímá moje záda. Má jenom lidskou hlavu. Cítím bolest zad. Je tam na mně napojená. Snaží se dostat na moji páteř.

Doma je v Temnotě. Proto si vizualizuji Světlo. Odpojuje se. Bolest zad přestává. Začíná být úzkostná. Krouží kolem mě a hledá místo, kudy se ke mně dostat. Snaží se mi dostat na třetí oko. Chci ji odvést, kam patří. Říká, že chce do Světla. Tak ji odvádíme do Světla. Už ji tu necítím. Celé svoje tělo zaplavuji Světlem. Opět cítím bolest zad. Vidím tam temné semínko, které mi tam zanechala. Semínko chce jít do Temnoty, tam je doma a tam může znovu vyrůst. Ví, že tu nemůže zůstat, proto chce odejít domů. Zvětšuje se. Je to ta kulička, se kterou jsem si hrála, když jsem byla malá. Semínko odvádíme do Temnoty. Bolest zad přestává.

Jsem na ni naštvaná. Musím ji odpustit. Proto ji odpouštím. Vůbec to není lehké. Menší bolest v zádech přetrvává. Hýčkám si ji, aby si mně lidi všimli. Dělám to hlavně kvůli rodině. Rána se zaceluje. Ještě tam něco je. Nezvládnu to! Nemám na to!  Bolest zad narůstá, pociťuji ztuhlost a sevření žaludku. Jsem na sebe vzteklá. Slyším mámu, jak říká, že na to nemáme, proto nám to nejde. Ostatní jsou na tom líp. Cítím frustraci. Já na to mám, stavím se mámě na odpor. Nechci to poslouchat. Jsem vzteklá na mámu. Nebudu ze sebe dělat chudáčka. Musím na to mít. Zvládnu to sama. Jde to i jinak.

Znovu cítím bolest. Neudělala jsem to. Bála jsem se. Cítím stres. Ostatní to zvládají líp než já. Umí si to rozplánovat. Jsem na sebe vzteklá. Nezvládám ho, jak bych měla. Cítím tíhu na zádech a bolest u žeber. Mám tendenci se kroutit. Nejsem dostatečně dobrá. Zklamala jsem sama sebe. Jsem frustrovaná. Nežiju život pořádně. Měla bych dělat všechno a já zatím nedělám nic. Vidí to i ostatní lidi. Jsem celá bolavá. Odevzdávám se tomu. Cítím rýpavou bolest v zádech. Všechno se ve mně kroutí. Cítím smutek. Dělám si to všechno sama. Je to absurdní, chce se mi smát. Celé tělo mám bolavé. Je to všechno v mojí hlavě. Zaplavuji se Světlem. Emoce odchází, jenom ta bolest zad zůstává. Něco mi říká. Ty na to máš! Nestrachuj se! Jsi dostatečně dobrá a silná! Nepoddávej se tomu! Srdce mi září Světlem. Bolest zad se zmenšuje. Snažím se srovnat ramena. Ta záda stále bolí. Je to propojený s mámou. Stojí za tím její nedůvěra sama v sebe a taky ve mně. Vtahuje mě do toho. Jsem na ni naštvaná. Nechci se s tím ztotožňovat. Svůj život si chci tvořit sama. Jsou to oba rodiče. Cítím se na nich závislá. Nechci obhajovat každé svoje rozhodnutí. Ponižuje mě to. Jsem z toho naštvaná. Ovládají mě jako svoji hračku. Potom tak přistupuji ke všemu. Miluju a nenávidím je zároveň. Prožívám intenzivní smutek. Jsem dostatečně silná na to, abych si věřila. Už nejsem dítě, ale dospělá žena. Všechny cesty, kterými se vydám, mají svůj smysl a něco mně naučí. Potřebuji důvěru v sebe. Jejich cesta není mojí cestou. Zní to hrozně ploše. Záda mě už tolik nebolí. Mám v nich ještě zapíchnutý špendlík s hlavičkou. Je tam ještě babička. Nemůžu ji vystát. Na nikom nenechá nit suchou. Babička všemi manipuluje. Nesnáším to. Přenáší se to i na mně. Jsem úplně zpocená. Nepřijímám rodinu. Jsem k ní v opozici. Možná proto jsem se odstěhovala. Chci být co nejdál od nich. Nejsem schopná ji přijmout. Nepřijímám rodinu a tím ani sama sebe. Povyšuju se. Vím, že je to špatně. Připadám si úplně k ničemu. Jsem hrozně hloupá. Proto potřebuji potvrdit každý svůj krok. Táta ví stejně všechno nejlíp. Hrozně mě to ponižuje. Slyším ho, jak říká. Ty to vážně nevíš? Ty si děláš srandu? Tak strašně to psychicky bolí! Vlastní rodiče mi nevěří. Pak na sebe musím upozorňovat, aby mě politovali.