Pilot

     Cítím vibrace v těle, sedím v kabince letadla. Před sebou vidím otáčející se vrtuli, je pošmourno. Cítím tlak v očích, nemáme sluneční brýle, jenom obyčejné. Je to velice nepříjemné, bolí mě oči od koukání po obloze. Mám kožený oblek, na hlavě kuklu. Lítám rád. Bolest čela se zvětšuje. Jak se letadlo třese, je to horší. Je to hlavně čelo, ale teď se to stahuje do kořene nosu. Mám rozeplou kuklu. Rozhlížím se přes sklo kolem sebe. Čas jakoby se zastavil. Před sebou vidím střelu, jak letí směrem dolů - svět jakoby se taky zastavil. Musí tady být Němci, ale my jsme si jich nevšimli. Už po nás střílejí, to je špatný. Otáčím to doleva dolů. Najednou cítím ránu (bolestná grimasa, pláč), ta střela mi zasáhla kabinu. Je to v pravým předním nosníku - zřejmě neudělala moc škody, ale rozbila nosník a sklo, některý úlomky mě zasáhly do hlavy. Cítím tlak, nevidím na pravé oko. Z rány mi teče krev. Nejvíc to cítím pod okem. Ještě že mám tu kuklu, aspoň se mi hlava nerozpadne. Nemohu ani otevřít pusu, jak mně ta pravá strana bolí. Tou dírou ve skle mi tam fouká vzduch - studenej, je podzim. Něco v motoru bylo zasaženo, protože cítím i benzín. Mašina ale poslouchá (bolestná grimasa a pláč), hlava ale moc ne.

    Mám sucho v puse, opuchlej jazyk, rty. Budu rád, jestli doletím na letiště, pokud si mě někdo nevšimne. Je to blbá, hluboká bolest, něco mám rozbitého. Koukám levým okem. Všechno je od krve. Při vědomí mě drží jenom vítr, který se dere do kabiny, jinak bych omdlel. Manévruju letadlem, aby to nebylo monotónní. Přilétám na letiště (bolestná grimasa, pláč). Oko mě bolí. Nemůžu mluvit, mám stažené hrdlo. Je to zvláštní, když přilítám na letiště - pár dřevěných baráků a spojuju si je s domovem. Mám pocit, jako bych se dusil. Říkám si, že je to dobrý, už jsem doma (bolestná grimasa, pláč). Ta bolest je daleko větší (pláč se zintenzivňuje). Nemůžu zatnout zuby - mám to nějak rozbitý. Dosedám velice lehce. Necítím žádný drcnutí. Cítím, že už to dlouho nevydržím. Tak prudce brzdím. Hlava mi zůstává viset dolů.
    Už je to dobrý, už stojím. Cítím horkost, jako bych měl horečku. Ještě si uvědomuju, jak se vrtule točí na volnoběh. Snažím se vypnout motor. Nevidím na to. Teď se mi ulevuje. Jak jsem vypnul motor, cítím úlevu. Tvář mě už bolí daleko míň. Ani jsem nevylezl tou dírou. Prostě jsem se vznesl nad to sklo a dívám se dolů do kabiny. Ta díra není ani tak velká. Všechno je tam od krve. Tělo visí v popruhách (pláč)...

    Tak jsem se rozhlížel kolem. Jak jsem viděl přibíhat pozemáky, tak mě přepadl pocit dojetí. My jsme je vždycky tak trochu přehlíželi, protože my jsme byli piloti a oni si nikdy nezalítají. To opravdový přátelství bylo jenom mezi námi piloty, i když jsme se s nimi znali. Když jsem viděl jejich opravdovej zájem, starost jak se snaží, běží co nejrychleji, jenom aby nedoběhli pozdě (stále pláče). Vidím hasiče a zdravotníky. Říkám si, že je nemůžu zklamat, a hned jak si to pomyslím (opět pláč) jsem zpátky v těle. Je to mnohem horší než předtím. Hlava hrozně bolí, těžko se mi dýchá, cítím horečku. Otevírají kabinu. I když mě všechno bolí, tak se snažím pohnout. Hrozně mě ta hlava bolí. Nemůžu ani zatnout pěst, mám ji nějakou oteklou. Vytahují mě ven. Je to blbý, nemůžu dýchat. Cítím horko v puse. Pokládají mne na nosítka. Vidím, jak se nade mě naklánějí saniťáci. Koukám na ně levým okem, pravým to nejde. Už jsem zase venku, je mi o hodně líp. Koukám, jak mi na tu pravou stranu dávají šátek. Nesou mne do auta. Necítím nic, jenom jako bych byl taženej za tím tělem. Ale co cítí tělo, nevím. Jak jedou tak, to drncá. Tělo je uvnitř a já sedím na střeše - je odsud lepší výhled. Nic tady nenasvědčuje tomu, že je válka. Je to asi 50 km od fronty. Je to legrace sedět na střeše a nemuset se držet. Přiváží mě k nějakýmu baráku, asi to dřív byla škola. Jak slyšeli auto, tak otevírají dveře a vybíhají ven. Nesou mě dovnitř. Cítím pocit tuposti a lehkost zároveň. Je to nějaká nemocnice.
    Vezou mě na sál. Sundávají mi šátek - musí ho strhnout. Mám to hodně rozbitý. Vlasy mám slepené krví. Teď mě napadá, že to musí bolet. Věnují se mi dva doktoři. Otevírají mi ránu. Mám rozbitou kost na několika místech - čelist horní i dolní. Cítím, jak se mi líp dýchá. Sestra mi čistí pusu - vytahuje ztuhlou krev, otírá obličej. Doktoři se domlouvají. Nerozumím jim. Ta angličtina je zvláštní řeč (je to ale ve Francii). Vypadá to, že neví co s tím. Přijde mi, že neví, jestli tam mají všechny kosti nechat. Nakonec to skládají k sobě. Už tu ránu zavírají. Vypadá to, že oko tam mám, ale kost pod ním je rozbitá i s víčkem. Moc si na tom nedávají záležet. Cítím, jak ta tupá bolest v obličeji mizí. Ty sestřičky mi připadají pečlivější. Umývají mne od krve.
    Už jsem zpátky v těle. Hned cítím, jak mě bolí za krkem. Mám blbej pocit v hlavě. To bude po té narkóze. Dýchá se mi docela dobře. Je to podstatně lepší než před operací. Jen se nesmím hýbat. Zase mám tu půlku obličeje zavázanou. Jsem utahanej, chce se mi spát. Usínám. Spím. Mám blbý sny o válce, bombardování. Jsou dost divoké.