Osvětim

    Upozorňuji čtenáře, že tento příběh je enormně realistický a drastický. K jeho zveřejnění nás přivedly tři hlavní důvody. Potřeba připomenout, kolik lidí prožilo podobný osud a zahynulo v koncentračních táborech.
    Možnost srovnání vlastních obtíží s obtížemi našeho klienta a následné uvědomení si, jaká traumata si zbytečně nesete celý život. Apel na to, aby každý z nás udělal vše proto, aby se nic takového nemohlo opakovat.
 
    Klient v sezení řešil své zdravotní problémy s astmatem. Mimo to uvedl, že vždy miloval hudbu, nikdy však nedokázal hrát na housle a při zpívání neudržel rytmus a pokaždé se dusil. Má averzi vůči cizím jazykům, zejména němčině, kterou se nikdy nebyl schopen naučit. Po celý život má problémy se zrakem. Pociťoval nedostatek energie a životního elánu. Při svém opakovaném pobytu v Liberci pociťoval nevysvětlitelný smutek. V mládí měl nepřirozený zájem o literaturu s tématikou koncentračních táborů. Představa, že by je navštívil, však pro něj vždy byla nesnesitelná.
    Obdobný prožitek může být rovněž příčinou toho, že tyto zdravotní obtíže jsou pro naši klasickou medicínu v podstatě neléčitelné. Zpracování tohoto prožitku nebylo rozhodně jednoduché, bylo náročné jak po stránce restimulovaných somatik, tak po stránce prožívání silných emocí.
 
    Jmenuji se JAKUB BÖHM a jsem napůl Němec a napůl Žid. Je mi 45 let. Stojím na nádražním peróně. Je to LIBEREC. Odjíždím normálním vlakem z LIBERCE. Je rok 1938. Maminka mi žehná. Mám veliký kufr a pouzdro s houslemi. Musím tu nechat maminku samotnou. Odjíždím do BRANDÝSA NAD LABEM. Tam budu učit. (pláč) Maminko! Maminko! Maminko, sbohem. Pán Bůh tě opatruj JAKOUBKU! Vím, že už ji nikdy neuvidím. Vykláním se z okénka vlaku a mávám ji. (teskně) Opouštím Sudety, není tu bezpečno. Úzkost mi svírá srdce. Vzteky se zalykám. Musím opustit svůj rodný kraj, opustit svoji nemocnou matku, protože jsem napůl Žid.
    Bydlím na podnájmu u židovské rodiny. Učím až do roku 1940 v normální škole. Je to Reálné české gymnázium, kde učím němčinu, latinu a hru na housle. Ve škole máme krásný sbor. Nejsem vyznáním Žid.
    Život v protektorátu je čím dál těžší. Zakázali mi učit, hrát na pohřbech a veselkách. Hrát na mé milované housle. (kašel) Nemám z čeho žít. Tajně dávám kondice, hlavně z latiny a němčiny. Za to dostávám jídlo. Nechávají mě tu bydlet zadarmo.
 
    Já jsem rozbil svoje housle, rozdupal jsem je, aby už na ně nikdy nikdo nemohl hrát. Už nikdo nebude hrát na moje housle. Rozbíjím je proto, aby na ně nemohli náckové hrát. Jsem plný lítosti, protože housle miluju.
 
    Jsem na nádraží. Vidím ty hnědý oblečky s Hackenkreuzema a mám vztek. Jsou mezi nimi i moji žáci. Mám vztek, že jsem tomu nedokázal zabránit. Zabránit tomu, aby se tu roztahovali. Bože, jaký mám vztek, až mě bolí srdce, až se zalykám. Slyším píšťalky a bubínky těch potroublejch Sudeťáků. (kašel) Píská lokomotiva, cítím kouř z lokomotivy. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje ten papír, to předvolání na nádraží.
    Nastupuju s ostatníma do vagónu. Jsem rozlobenej na celej svět. Vím, co mě čeká, proto si nic neberu. Dívám se na ty lidi, jak nastupujou do těch vagónů. Nechci to vidět! Je podzim roku 1940. Je to divný, myslel jsem, že pojedeme do TEREZÍNA.
    Jedu v dobytčím vagóně, je tu tma a je mi strašně smutno. Dobytčákem jedeme až na konečnou. Já nechci, nechci to vidět. Strašně mě bolí průdušky, nechci otevřít oči. To nemůže být pravda. Stojím v koutě, je tu tma a nemůžu dýchat. Děcka už nemají sílu ani brečet. Jako bych ztratil všechny potřeby, nemám žízeň ani hlad. Soustředím se na to, jak klapou koleje, klap, klap, klap. Nechci nic jiného slyšet. Nedá se tu dýchat, je nás tu strašně moc. Strašně to tu smrdí.
 
    Najednou je strašně jasno, někdo otevřel dveře a vystupujeme ven z vagónu. To světlo je strašně ostrý. Já to nechci vidět! Cítím při tom strašný smutek. Já tam nechci! Nadávají německy. Neslyším nic jiného než lós, lós, lós. Všichni se tlačí dopředu, nevím proč. Z vagónu vycházím jako poslední. Nechcu to vidět! Zavírám oči. Okolo pobíhají vojáci v zelených uniformách a s přilbami na hlavách. Štěkají psi, jsou nádherní. Lós, lós, lós! Maminko, nechci slyšet tvoji rodnou řeč! Pořád před sebou vidím nějakého chlapa v černém, který má vedle sebe psa. Já to nechci vidět! Toho gestapáka odněkud znám. Chodili jsme spolu do školy. Dívá se na mě, poznává mě a odvrací se pryč. Má krásného psa, mám rád psy, nejradši bych ho pohladil.
    Zařazuju se na konec. Ženou nás jako dobytek. Nevnímám nic jiného než lós, lós, lós! Procházíme branou, muži vpravo, ženy vlevo, děti a starci uprostřed. Nemám sebou nic, jenom to, v čem jsem přijel. Některé děti nechcou od maminek, tak se matky řadí k nim. Je podzim, venku je dost zima. Na sobě mám baloňák a šedý klobouk s černou krempou. Jako by se mě to vůbec netýkalo. Nechci to ani vidět ani slyšet, jsem vevnitř prázdnej, jako kdybych umřel.
    Musíme se vysvléknout a převléct do pruhovaných hadrů. Ty pruhy jsou dohněda. Je mi to všecko jedno. Dřeváky, kalhoty, halenu, čepičku, deku pod paží, ešus se lžíci a běž. Ty jsou na nás tak hodný.
    Jdeme uličkou s drátěným plotem. Je to OSVĚTIM. Spadla tu nějaká babička, chci ji zvednout, pošťuchují mě dál. Lós, lós, lós, nechci to vidět, nechci to slyšet, to strašný řvaní lós, lós, lós!
 
    39459, velký černý písmena na bílým podkladu. Už nejsu JAKUB BÖHM, už jsem jenom číslo 39459, které se hlásí. 39459 už nikdy nebude hrát na housle, už nikdy nebude zpívat. Jak já nenávidím němčinu! Slyším ji všude kolem. Ještě, že se toho maminka nedožila. Když na ni vzpomínám, bolí mě na prsou.
    Jsou tu nějaké baráky. Dlouhá zpevněná cesta a z obou jejích stran ty baráky. Já to nechci vidět! Blok C3, zní to hezky. Jdeme dovnitř. Je tu docela čisto. Moc lidí tu ještě není. Lidi se cpou nahoru. Mně je jedno, kde budu spát. Spíme.
    Ráno nás vyhání. Ještě je tma a jinovatka. Všechno mi je jedno. Někam pochodujeme. Na hlavě mám pruhovanou čepičku. Stojíme na Appelplatzu. On stojí před náma. TONY MÜLLER se jmenuje ten esesák a je Gruppenführer. Je tu velký kápo. Je vždycky jako ze škatulky. Když přijde na Appelplatz, boty se mu vždycky lesknou, uniforma jako ze škatulky, vždy hladce oholen. Bolí mě plíce a nemůžu se pořádně nadechnout. Stojím v první řadě, přímo proti němu. Já nejsu nikdo. Nechci to vidět!
 
    Vezu nějaký kolečko. Já to nechci vidět! Někam musíme běhat. Musíme běhat v těch dřevákách, abychom tam byli včas. Jsou tu jámy, do kterých házíme popel, nohy, ruce z pecí. Já to nechci vidět! Dlouhejma hrablama otevíráme pece a vyhrabujeme ven jejich obsah. Kusy těl a popel nakládáme do koleček a vyvážíme je do jam. Poklusem klus, hezky rychle, ať to odsýpá a nikdo se nezastaví. Ten smrad je všude, nedá se dýchat, lepí se na patro, zalézá do nosu a očí, je všude. Pořád musíme běhat, sem a tam. Nakládat a vyvážet to z těch pecí ven. Já chcu umřít! Já to nechcu vidět! Každej den stále to stejný. Někdy vybírám z pecí, jindy běhám s kolečkem, potom zase upravuju jámy, aby se tam vešlo co nejvíc. Mám tolik síly, že to všechno vydržím. Popel strašně lepí do pusy, strašně bolí v plicích. Pořád nic nevnímám, jenom běhám a vysypávám ten popel. Já to nechcu vidět! Na to celé se nedá dívat. Čistý vzduch snad ani neexistuje.
    Je zima, u pecí je větší teplo, dokonce dostáváme větší porce, abychom dýl vydrželi. (bolestné grimasy a kašel) Plíce mě bolí s každým nádechem. Nejde se toho zbavit. Práce je čím dál horší. Už to není ani z půlky spálený. Otýkají mi klouby. Už si nejsu schopný vzpomenout na žádnou písničku. Už nikdy nebudu hrát. (pláč) A tak dělám jako robot. Kolečko, hrábě, lopata. Jak dlouho to může člověk vydržet?
    Kolem lágru se zelenají stromy. Kolem pecí je ale šedo, ten popel je všude. Děsně smrdíme, slézají mi vlasy. Jsem unavenej. Každý den to samý, jak dlouho se to dá vydržet? Kolem mě už všichni odešli. Jenom já mám ještě pořád sílu. Já to nechcu vidět, já chcu umřít!
    TONY tu je pořád, kdykoli se na něho podívám, vzpomenu si na dětství. Seděli jsme spolu v lavici. Kde se to všechno zvrhlo?
 
    Už nemám sílu, převeleli mě jinam. Přestal jsem pracovat u pecí, převeleli mě na jiný lágr. Ty plíce bolej. Ruce jsou kost a kůže. Sedím opřenej o barák a svítí na mě sluníčko. Nechcu otevřít oči, abych nic neviděl. Proč jsem už nezemřel? To sluníčko tak hezky hřeje, je zase jaro. Je květen roku 1944. Nemusíme chodit do práce, už nemáme sílu. Jak dlouho se to celé dá vydržet? Ježíši Kriste, proč?
    Venku kvetou lípy, cítím jejich vůni, i když jsou tak strašně daleko. Ta vůně lip je krásná, moct se tak nadechnout z plných plic, ale nejde to. Mám plíce plné popela z těch mrtvých. Zalykám se jejich vůní. (dusí se) Vůbec se mi nechce na barák, už aby tomu byl konec.
Cyklon B. Říkají, že ho používají. Co to je? Povídáme si o tom na baráku. Já chci umřít! Za celou tu dobu se mi nepodařilo vzpomenout ani na jedinou písničku. Když chcu zpívat, tak se mi stáhne krk a nevydám ani hlásku. Snažím se aspoň něco vyťukat do rytmu, ale po dvou taktech ztratím niť. Už nikdy nebudu moct hrát a zpívat. Zkouším myslet latinsky, ale ani to nejde. Nemůžu si vzpomenout vůbec na nic. Jediné, co mě napadá, je Quo vadis domine. Vidíš, Pane, kam kráčíme my? Už na mě nikdy nemluvte žádným cizím jazykem, vždycky jenom česky.
 
    Máme se seřadit, už víme, co to znamená. Bolí mě ruce, jsem tak prázdnej. Nechci to vidět! Cítím při tom prázdnotu. Jak to říkám, tak mě bolí průdušky, okamžitě se začínám dusit. (kašel) Pochodujeme směrem ke krematoriu. Je tak krásnej den a my jdeme do plynu. Ještě, že jsem včera cítil ty lípy. Jdu a dívám se pod nohy. Klap, klap, klap, dřevák. Lós, lós, lós! Copak neumí nic jinýho? Já už nechcu mluvit německy! Už nikdy nechcu mluvit německy, už nikdy nepromluvím německy! Když to říkám, začínám se dusit. Nemůžu se nadechnout, bolí to. Cítím své oteklé ruce a bolavé plíce, jdu, kostra obtažená kůží s oteklýma rukama a nohama.
    Zase vidím TONYHO, jak tam stojí. Tlustej, rozkročenej, se svým psem. Jak rád bych toho psa pohladil. Pejsku, ty za to nemůžeš. Mám tě rád! Ten pes je opravdu nádhernej. Je to vlčák, žlutohnědej, má vypláznutý jazyk a krásný oči.
    Nemám hlad ani žízeň, jako bych byl stroj. Přicházíme do šatny, vysvlékáme se. Pořádně se ani nemůžu svlíkat, jak mám oteklé ty ruce. Nohy a ruce mám jako hůlky. Kolem jsou samé kostry. Je nám všechno jedno. (lapá po dechu)
    Nahnali nás do kobky, ani vejít se sem nemůžeme, je nás tu snad padesát. Jsme nalepený jeden na druhého jako sardinky. Zavírají dveře, klapla závora. Nahoře se se skřípěním otevírá okénko. Je to, jako když brzdí vlak. Kolem je tma, nemůžu se nadechnout, nic necítím. Jenom mi brní ruce, nemůžu se nadechnout. (lapá po dechu)
 
    Myslím, že jsem umřel. Je mi volno a smutno. Pode mnou leží hromada mrtvejch. Kolem mě někdo je, ale nevnímám kdo. Je to divný, jako kdyby kolem mě někdo kroužil. Já také lítám. Jsem rád, že už je klid. Cítím strašnou beznaděj. Nemůžu se od tý hromady odpoutat. Něco mě k ní přitahuje. Vzháším se nad tou hromadou nepotřebných kostí. Kolem mě lítají ostatní.
    Pane Bože, proč? Já jsem si to zasloužil, ale ty ostatní? Cítím smutek, velikej smutek.
Otvírají dveře. Přichází jiní muklové a nakládají ty mrtvoly. Šup na káru. Je mi to jedno. Nechcu nic vidět! Kolem je tma. Jsem rozhozenej. Na někoho se zlobím, hrozně se zlobím, že to dopustil. Napadá mě „Dobře mi tak“. Zasloužil jsem si to. Nedovedl jsem tomu zabránit. Zlobím se, že jsem tohle dopustil, že se tohle stalo.
    Okolo mě je světlo, ale nikoho nechcu vidět, ani slyšet. Chcu si zalézt do koutka a zůstat sám, ať mi všichni dají pokoj. Cítím smutek, naplňuje mě prázdnota. Sedím v koutku, jsem sám a je mi dobře. Nikoho k sobě nechcu pustit. Byl jsem učitelem. Hrál jsem na housle. Už nikdy nechcu hrát na housle. Už nikdy nechci hrát na housle. Jak bych mohl? Copak bych mohl po týhle hrůze něco zazpívat? Už nikdy nebudu zpívat, už nikdy nebudu hrát, já si nezasloužím žít. Už nikdy nechcu mluvit cizí řečí! Už nechci nic vidět! Moc mě to bolí (chytá se za hruď a pláče), to jsou všechny ty nevyplakané slzy, bolest, vztek a věčný zatracení. Strašně to bolí! To tak hrozně bolí. Bolí mě tady. (drží se za hruď) Je to jedna velká nezhojená rána.
    Někam mě to táhne. Letím někam tunelem, je tu světlo. Nevidím nic, než světlo.
 
    Někam jdu, jsme tři. Měl bych je znát, ale nechci vědět, co jsou zač. Zlobím se, zlobím se na ně, že mě vytrhli z toho mého koutku. Někam letíme, nechcu vědět kam, nezajímá mě to, jsem rozhozenej. Nechcu nic vidět, nic slyšet! Cítím při tom vztek. Všichni mě nechte na pokoji! Bolí mě na průduškách. Vztek roste. Nechci nic vidět! Zlobím se. Bolí mě na prsou, zádech, nechcu otevřít oči. Mám vztek, to bolí.
    Jsem malinkatý embryo a bolí mě plíce. Je to z toho vzteku. Už jsem sem nechtěl. Nenechali mě odpočinout. Jako by byl konec něčeho. Cítím bolest na průduškách. Jinak nic necítím a neslyším, nemám žádné myšlenky.