Máří Magdaléna

    Píše se rok 34 n.l. a děj se odehrává v Palestině. (silné emoce – pláč) Chodila jsem s Ježíšem po Judei. Jmenuji se Marie a je mi 29 let.
 
    Dívám se, jak se mele obilí. Jsem těhotná, dívám se a ruce mám na břiše. Soustřeďuju se na ten kamenný mlýnek, upoutal mě jeho zvuk. Chystáme mouku pro lidi na shromáždění. Jsem z toho nervózní. Nejsem z toho nadšená. Vydávám rozkazy a nakládáme mouku na osly. Jsem nervózní, cítím brnění v rukou a bolest v zádech. Pořád se rozhlížím na všechny strany. Už je čas odjet. Ti, co měli přijít, jsou nezodpovědní. Spoléhají na nás a myslí si, že se o to nemusí starat. Jedeme k táboru, kterému vezu zásoby. Jdu nahoru za Petrem. Jsem na něho rozzlobená. Nelíbí se mi, jak komunikuje. Přemýšlím, co s těma lidma budeme dělat. Je to nebezpečný, mohli by na ně přijít vojáci. Petr vychází ze stanu, za ním Jakub a Filip. Přesvědčuju je o tom, že tábory jsou pro lidi nebezpečný. Petr se ptá, jestli jsem přivezla zásoby. Chce, abych chodila s nima. Hádáme se, cítím strach a zlost. Odcházím, nasedám na osla a odjíždím domů. Bolí mě záda, mám porodní bolesti. (drží se za kříž) Jsem docela klidná, jenom ten blížící se porod mi dělá starosti.
 
    Starší vousatý muž (Pavel) na mě křičí. Zakazuje mi mluvit s těmi lidmi. On je apoštol a já jsem jenom žena. Zároveň ale chce, abych chodila s ním a pochlebovala mu. To ale nebudu dělat. Tak to Ježíš nechtěl. Jsem naštvaná, šaty na mě vlají. Jsem ve vysokém stupni těhotenství. (vzlyky, kašel) Z rozčilení dostávám porodní bolesti. Začínám rodit. (vzlyká, hluboce dýchá) Přichází porodní bába, uklidňuje mě a pomáhá mi. Porod trvá dlouho, jsem vyčerpaná. Porodila jsem. Bába mi dává do náručí holčičku, je krásná. Budu jí říkat Miriam. Škoda, že jí nemůže vidět její otec. Manžela zabili římani, ukřižovali ho. Přáli si to židovští kněží, aby nebouřil lid proti nim. Vždyť hlásal jenom to, co nám předávali předkové. Nehlásal nic proti víře, naopak. (plačtivě) Proč? Vždyť neříkal nic špatného. Oni se ho ale báli. Je mi tak líto, že nikdy neuvidí svoji dceru. (pláč) Usínám. Probouzím se. V domě je návštěva, ale nechci nikoho vidět. Zase usínám. Probouzím se, abych nakrmila dítě. Jsem unavená. Ležím takto týden. Pokouším se vstát, ale jsem příliš slabá. Mám velkou žízeň. Musím hodně jíst. Jsem slabá. Nechci s nikým mluvit. Usínám.
    Učedníci stále čekají, až je příjmu. Nechci je přijmout, nemohu, jsem příliš slabá. Nemohu s nimi mluvit. Mám strach o svou dceru. Nechci, aby někdo věděl, čí je.
    Vstávám, nechávám si přinést vodu. Stojím v nádobě, kde mě polévají vodou, a koupu mě, oblékám si bílé šaty a beru si bílý šátek. Už se necítím slabá. Furt mě ale brní ruce. Čeká na mě několik mužů. Posílám je pryč. Petr se staví proti mně a říká mi, že ho musím následovat. Říkám mu, že to není moje cesta. Mám z něho strach. Učedníci Ježíše Nazaretského jsou pronásledováni. Mám strach o svoje dítě.
    Dohlížím na domácnost, mám velký dům a hodně sloužících. Bydlí tu i bratr a sestra se svými rodinami. Často k nám chodí Petr a chce, abych s ním chodila na shromáždění. Nechci to, nelíbí se mi, co hlásají. Ježíš to říkal jinak. To není cesta míru a pokoje. Jsme židi a máme zachovávat lásku k Bohu. Popouzí si proti sobě kněží i správu. Toto není cesta, takhle to Ježíš nechtěl. Úřady je pronásledují, musí se schovávat. Petr mi vyhrožuje, že ho musím následovat, nebo mě udá. Mám strach.
 
    Schválně se oblékám do prostých šatů a s několika sloužícími odcházím. Musím utíkat pryč z rodného kraje. Nejdříve jedeme na východ, pak na jih a nakonec na západ. (kašel) Jedu do přístavu ve Středozemním moři. Je mi jedno kam, hlavně pryč z Palestiny. Jsem římská občanka, a tak to není tak velký problém. Sedím z boku na oslu, v zajímavém dřevěném sedle. (kašel) Někam jedeme, ale já vidím jenom toho osla, nic víc. Máme i jednoho koně, jede na něm člověk, který nás vede. Pociťuji smutek, prázdnotu, opuštění a zradu. Nejsilnější je prázdnota a smutek. Jsem sama. Veškerá moje pozornost je soustředěná na dítě. Je písečná bouře, dusím se, snažím se zakrývat dítě. Mám strach, bojím se bouře, abychom nezbloudili a šťastně dojeli. Je to jemný písek a proniká do průdušek a do plic. Zalézá úplně do všeho.
    Někdo se mnou jde vedle osla. Je to můj služebník, jmenuje se Josuf. Je to přítel, který mi chce pomoct. Rezignovala jsem, vzdala jsem to. Je mi jedno, jestli zůstanu nebo půjdu pryč. Vidíme vesnici, ale vyhýbáme se jí. Jsme na útěku, a tak se vyhýbáme lidem. Naše skupinka je malá, tři ženy, pět mužů a jedno dítě. Jsem nesmírně unavená a mám strach o svoje dítě, které mě drží při životě.
    Rozbíjíme tábor, bílé přístřešky. Zboku se blíží karavana, muži jsou připraveni nás bránit. Karavana jde naštěstí dál. Cesta přes poušť nám trvá čtyři dny.
 
    Cítím slané moře, je to příjemná vůně, líp se mi dýchá. Už jsme u moře, to je dobře. Moře je krásně čisté, voda je nádherně modrá. Jsem nemocná, mám horečku. Několik dní jenom prospím. Horečka už odešla, ale ještě jsem stále slabá. Jsme ubytováni u starého rybáře. Ten se mě ptá, jestli jsem slyšela o Ježíši z Nazareta. Říkám mu, že jsem ho neznala, že jsem jenom slyšela, že ho ukřižovali. Rybář je hodný člověk. Jsem každý den silnější a blíží se den, kdy navždy opustím Judeu. Mám povolení odplout na Sicílii. Odplujeme zítra. Je mi smutno, že se musíme rozloučit. Bylo mi tu dobře, ale nemůžu tu zůstat. Ráno se loučím s Natanem. Beru jeho ruce do svých a žehnám mu. Léčím jeho ruce, zítra budou zdravé. Až budu pryč, tak to pozná.
    Odjíždím ze své vlasti a už se tam nikdy nevrátím, vím to. Je mi z toho smutno. Mám strach, že by mě zabili nebo vydali jako křesťanku Římanům. Zároveň je to ale úleva, že od nich budu co nejdál. Ježíš, otec dítěte, je mrtvý, zabili ho Římani. (pláč)
    Josuf prodává zvířata. Nasedáme na loď. Na její přídi mám vlastní přístřešek. Každý na lodi se musí živit sám, a proto musí mít svoje vlastní zásoby. Služebná Anna mi připravuje lůžko. Přibíhají římští vojáci a řadí se na molu. Mám strach. Připlouvá velká římská loď. Vystupuje z ní vysoký římský důstojník. Znám ho, proto se schovávám. Jmenuje se Fabricius. Nechci, aby mě viděl. Odchází s vojáky. Ulevuje se mi.
    Naše loď odplouvá, je to obchodní loď, galéra. Má vesla i plachty. Stojím na zádi a dívám se na vzdalující se břeh. Koukám do dálky a je mi všechno jedno. Moře je hezké, létají tu racci. Nefouká vítr, a tak se musí veslovat. Stojím tu tak dlouho, dokud je vidět aspoň kousek břehu. Kolem lodě se objevují delfíni, je to hezký. (pláč) Odcházím za svou dcerou na příď. Jsem smutná, cítím bolest na prsou a tlak u srdce. Nemůžu se nadechnout, strašně to bolí. Cítím prázdnotu, myslím na svoji rodinu, že už ji nikdy neuvidím.
    Na lodi se zranil nějaký námořník, přinášejí ho ke mně a služka mě žádá, abych mu pomohla. Má zlomené obě nohy a vnitřní zranění. Naštěstí je v bezvědomí. Dávám mu ruku na břicho, druhou mu přikládám na čelo. Modlím se a léčím. Krvácení se zastavuje, bolest ustává, dostává se do klidu. Ještě chvíli mu musím držet ruku na břichu, abych mu vyléčila to vnitřní zranění. Je to mladý chlapec, chci mu pomoct. Napravuju mu nohy, dávám dlahy. Služka mi podává lék z lékárničky. Kapu několik kapek do vody, je to rubínová tekutina. Dávám mu to vypít, pak ho dávají do stínu a nechávají ho spát. Jsem unavená a odpočívám. Během plavby uzdravuju ještě několik lidí. Jejich pozornost mi není příjemná. Chci být sama se svým dítětem, cítím se jako prázdná nádoba.
    Jedeme hodně daleko na západ. Vzdouvající se plachty, na kterých je namalováno oko. Klid, mír a pohoda. Je to egyptská loď. Přistáváme v přístavu s bílými skálami, je velký. Je to ve Francii, dnes se tomu městu říká Marseilles. Kapitán spěchá, jede až do Británie. Josuf s druhým mužem a ženou odjíždějí dál, ostatní zůstávají se mnou.
    Ubytováváme se u směnárníka. V každém římském městě je někdo z našeho lidu. To je na tom krásné. Všude se najde někdo, kdo zachovává Hospodinova přikázání. Jsem šťastná, že jsem mezi svými a přitom daleko od Judee. Směnárník se jmenuje Izmail, má dceru a malého synka. Několik dní žiju u nich. Jako římská občanka mohu koupit statek.
    Zase jedu na oslu. Jedu na svůj statek. Je to takový domeček s bílou terasou a jsou k němu políčka. Na nich pěstujeme bylinky a olivy. Je to dobře schovaný místo v horách. Tady vychovávám svoji dcerku. Cítím se tu v bezpečí, protože o nás nikdo neví.
 
    Dceři je pět let, poprvé jedeme do přístavu. Jedu ji představit příbuzným. V přístavu je slavnost, dobře se bavíme. Mám o ni strach, že se mi v tom davu ztratí. Dceru nechávám na výchově v jejich rodině. V domě příbuzných mají nemocného otroka. Je to starý muž, chtějí, abych ho vyléčila. Je hodně starý, sešlý věkem. Umírá. Přikládám mu ruku na čelo a mírním jeho utrpení. Jeho čas se naplnil. Mám strach, že se někdo dozví, že jsem tady. Nechci, aby někdo věděl, kde žiju. Jako židé máme spojení s celým světem.
    S místními se moc nestýkám. Občas někdo přijde, že potřebuje pomoct, a tak příležitostně pomáhám nemocným. Bojím se léčit rukama, ukázat tu sílu, kterou ovládám. Vyhýbám se tomu, jak to jde, nechci, aby o tom někdo věděl. I když už uplynulo přes dvacet let, tak se stále bojím. Učím lidi o bylinkách a to, co učil Ježíš Nazaretský.
    Dcera je dospělá, je jí patnáct let a domluvili jsme její sňatek se synem příbuzných. Za tu dobu jsem byla v přístavu jenom šestkrát. Potom jsem už nikdy nesešla dolů do města. Dcera se vdává, ale já do města nejdu. Přichází si ke mně pro požehnání. Je mi smutno. Poslední pouto s mojí vlastí odchází.
    Chodí za mnou stále víc lidí. Léčím je, jak se dá, převážně bylinkami. Něco píšu do knihy, mám před sebou spoustu pergamenů. Lidé, kteří přijeli se mnou, už umřeli. Dcera mi poslala na pomoc manželský pár. Cítím vyrovnanost, je mi všechno jedno, jsem spokojená. Jsem hodně stará. Dcera má tři děti, Marion, Ester a Josuu, jejich otec je obchodník.
    Často vzpomínám na svoji vlast. Moje dcera už umřela. Její děti jsou už dospělé. Jenom já tady pořád žiju. Zrovna odešla vnoučata se svými dětmi. Je mi smutno. Často jenom tak sedím a rozprávím s anděly, ostatní si myslí, že jsem stará pomatená bába. Den po dni sedím na zápraží a dívám se do dálky. Jsem stará a unavená. Vzpomínám na svou vlast. Ráda bych se vrátila, ale už bych nevydržela cestu. Tak ráda bych ještě dýchala písek z pouště a slyšela karavanu velbloudů. (pláč) Je mi víc než osmdesát let. Pravnuk mi včera přivedl ukázat svoji nastávající manželku. Dala jsem jim požehnání tak, jak nás to učil Ježíš z Nazareta. Stále častěji vzpomínám na mládí a svého muže a je mi smutno.
 
    Můj život trval příliš dlouho. Jsem unavená. Lehám si a usínám. Najednou přichází mír. Opustila jsem tělo. Kolem mě je ostré světlo. Někdo mě vítá. Jsem smutná. Měla bych mít radost, ale je mi to jedno. Proč mě sebou nevzal hned? Je to Ježíš. Usmívá se. Já s ním ale nechci mluvit. Nechal mě tam samotnou. (pláč) Vím, že to jinak nešlo. Klečím u jeho nohou a nechci se zvednout. Říká mi „přijmi to“! Ne, to nepřijímám. Určitě má ale pravdu. Zase to tak strašně bolí. Tu bolest k sobě nepustím, je to příliš velká bolest.
    Proč se furt musím vracet? Já nechcu na Zem! Je tam příliš těžko. Ježíš říká: „já ti pomůžu“. Na Zemi člověk lehko ztratí kontakt. Stojím před nějakým duchovním mistrem, je jich tu víc. Ježíš je po mém boku. Je to jako vždycky kvůli jedinýmu slovu „přijímám to“. Mám přijmout, že se budu vracet stále znovu na Zem. Naším úkolem je této planetě pomoct, aby se dostala na úroveň vyšších vibrací. Je to škola pro všechny bytosti vesmíru. Jsme tady, abychom jim pomáhali. Každý z nás má nějaký úkol. Někdo se stará o kontinenty, někdo o počasí, zvířata, rostliny, planetu jako takovou. Lidé stále zapomínají, že Země je živá bytost. Všechno má svůj duchovní princip. Všechno se vyvíjí směrem k Bohu. Někdo to musí lidi naučit. Patřím mezi ty, co chodí mezi lidma. Už se ale nechci vracet. Je mi z toho těžko. Stojím tu, jsem smutná, nesmírně unavená a nedívám se na mistra. Říká, že se budu tak dlouho vracet a můj osud bude tak těžký, jak se tomu budu vzpínat. Stejně se tomu nevyhnu. Nevadí mu, že se vzpínám, on má času dost. Prodlužuju to jenom sama sobě. Je to zajímavé, nemám pohlaví, jsem bytost, záleží to na tom, do jakých podmínek se člověk vtělí. Často takto stojím před jeho tváří. Stále dokola. Je to nejvyšší mistr pro tuto Zemi, kde mu říkají Bůh. Nad ním je však mnoho dalších. Všichni jsme jenom malí dělníčci. Nikdo není ani malý, ani velký, prostě jenom jsme. Vím, že to tak je, už se nevzpírám. „Já to beru“! Chci zapomenout na všechno. Vždycky však zůstává aspoň malý střípeček vědomí, nikdy nejde zapomenout úplně všechno. Je to smutek, ještě stále to nepřijímám úplně. Zapomenout nepomáhá, nic to neřeší, jenom to zdržuje. Musím vědět, slyšet, být plně tady a teď, ne jenom kouskem vědomí. Nic mi v tom nebrání, jenom já sama. Budu zase sama, každý jsme sám. Málokdy se stane, aby se dva potkali a mohli jít aspoň kousek cesty spolu. Někoho mi pošlou, přijde o chvilku pozdějš, pobudeme si spolu. Já to teda beru. (úsměv) Já to teda beru. Cítím proudění energie, uvolnění, uklidnění, trošku radosti. Stejně nevím, jak to udělám, ono to časem nějak pude. Času je dost. Říká mi: „konečně, to ti to trvalo“. Chtějí enom, abych přijala to, co je. Ani oni, ani já nemáme žádné podmínky. Nebudu už licitovat. Cítím uvolnění, ještě mi to ale všechno nedochází.
    Něco se děje. Padám z toho Světla pryč. Asi budu nějaký další miminko. Moc toho ale nevím, protože jsem nechtěla nikoho poslouchat. Je rok 362. Budu kluk.
 
    Dýchá se mi dobře, mám unavené svaly, ale je to z té křeče, co jsem měla před tím. Teď mám chvilku času sama pro sebe, dostala jsem čas. To jsou ty prázdniny, právě jsem si je vysloužila. Tohle tělíčko je dost zasekaný, tak mám dost práce sama na sobě. Necháme to být, ono se to vyvrbí, musím se dát do pořádku. Práce je pořád dost. (úsměv)