Nejdříve cítím horko, pak mi přichází energie do rukou. Otevírá se mi srdce, slzy mi zalévají oči. Souvisí to s láskou a odpuštěním. Tu lásku dokáži nasměrovat směrem ven. Nedokáži ji ale dát sobě. Nedokáži si odpustit, že jsem zklamala. Problém je v tom, že nedokáži lásku přijmout.

Jsem v normálním ženském těle. Jsem čistá. Sedím v meditaci. Proto je tu to Světlo. Otevírá se mi srdce. Úplně se rozzařuju. Cítím vděčnost. To Světlo bych mohla vysílat do celého světa. Připadám si tak čistá. Oproštěná od všech balastů a negativity. Z této fáze a meditačního posezu se mi už nechce nikdy vyjít. Nechce se mi vrátit do běžného života, do té šedi. Mohla bych takto zůstat a už nikdy z tohoto stavu nevyjít. Jsem vyrušená. Přichází za mnou jiná kněžka. Něco po mně chce. Cítím vztek a frustraci z toho, že musím skončit. Pociťuji zhnusení ze všeho, co je kolem mě. Zlobím se na sebe, že mám vůbec takovéto myšlenky. Vůči kněžce se cítím nadřazeně. Toto už je pode mnou. Takovéto věci už nechci řešit. Chci jenom sedět v meditaci a nechci, aby mě někdo otravoval. Je mi z toho špatně, nedokážu se s tím ztotožnit. Neunesla jsem ty prožitky. Mám pocit, že už jsem jinde. Pozemské věci považuji za malicherné a zbytečné. Neunesla jsem tu moc a sílu. Je to moje zkáza. Čím větší sílu mám, tím víc se posouvám k Temnotě. To, co řeší běžní lidé, je zbytečné, nic to neznamená. Mám přebujelou sebedůvěru. Schází mi pokora. Proto se mi chce vždycky ve Světle brečet. Může mě zachránit jenom láska, kterou ale nedokážu unést.

Jsem zase ve Světle. Je mi hodně smutno. Cítím tlak na srdci a v hlavě. Uvědomuju si velké selhání. Čas tu není. Světlo všechno pohlcuje. Vidím svoji budoucnost. Čeká mně mnoho těžkých životů, než si příčinu svých obtíží vůbec uvědomím.

Ve skutečnosti jsem mnohem míň než ostatní lidé. Je mi z toho smutno. Mám z toho pocit méněcennosti. Mám dar a nedokážu ho využít. Proto nedokážu říct NE. Musím si to vytrpět. Proto nemám právo být šťastná. Když bych mohla být šťastná, tak to stornuju. Z devadesáti procent se rozhoduju jenom pro ty složitější cesty, jenom abych si to vyžrala a odčinila to, že jsem byla namyšlená. Proto jsem také celou tu dobu potlačovala svoji sílu. Bojím se, že mě to zase strhne. Nemůžu se posunout dál, dokud si neodpustím. (pláč) Přestala jsem jít za svým posláním, a soustředila jsem se jenom na sebe. Šla jsem jenom za svým osvícením, ke kterému jsem měla dojít prostřednictvím ostatních. Prožila jsem spoustu emocí a mystických prožitků. Moje pýcha tím jenom rostla. Měla jsem být propojená se Světlem, a nezapomínat při tom na ostatní. Jsou to stejné bytosti jako jsem já. Měla jsem je vést a pomáhat jim. Na Zemi jsem přišla jako andělská bytost. Ale nezvládla jsem to. Přitom je to Světlo pořád se mnou. Kdykoli jsem se na něj mohla napojit. Zapomněla jsem, že ho mám stále u sebe. Nedokázala jsem se ztotožnit se starostmi běžných lidí. Nechápala jsem jejich bolesti a jednání. Proto jsem si to musela prožít. Abych si připadala jako nic, které jsem dělala z nich. Abych trpěla úplně stejně jako oni.