Třídírna duší

 

 

  Jsem na jiné planetě. Je to tady jako třídička. Podle toho jak tu žiješ, tak se pak narodíš. Jsme něco jako brouci, máme 6 noh, ale myslíme. Na čtyřech stojíme a dvěma hýbeme. Něco jako chrousti. Žijeme tu jako velký mraveniště nebo úl, ale bez striktního zařazení. To zařazení si sami vybíráme na základě toho, kam nás to táhne. Podle toho se inkarnujeme v příštím životě na nějakou planetu v humanoidní podobě, abychom se mohli realizovat. Podle toho, k jaké skupině se přidáš, podle toho se pak narodíš. Táhne mne to k něčemu jako pořádkové skupině „policii či vojsku“ – vytváříme násilí, abychom umravnili ty ostatní.

 

    Teď se na to dívám z nadhledu, jsem nad tou planetou. Vnímám hemžení a mám také možnost vnímat, kam která skupina pak pokračuje. A tohle se mi nelíbí – hlavně barevně (modro-zelená). (Klient si plně uvědomoval, jaké životy následovaly – životy plné násilí, válek, bitev a utrpení. Také životy plné snahy ovládat druhé a následně životy plné tvrdých karmických důsledků).

 

    Nejvíc se mi barevně líbí skupina zpracovatelů potravy – vytváří se něco jako mateřská kašička. Krásně to tu voní. Kolegové jsou tu úplně jiní. Krásně se to tu jakoby kolíbe. I potrava tu je jiná. Dostávám se do sekce, kde chystáme jídlo pro miminka. Je to láskyplný, mateřský. To jídlo je ještě jemnější a světlejší. Když se dívám dál, je z toho pokračování v zemědělské tradici. Budoucnost vypadá pěkně a příjemně. Pokud se tam objeví někdo z těch „vojáků či policistů“, tak je vnímám velice rušivě.