Oko za oko ...?
Důsledek
Děj se odehrává okolo roku 1 700 před našim letopočtem v Arábii.
Jsem žena, je mi 18 let. Jsem u studny v poušti nedaleko nějakého
města. Jsem velice hezká. Ten muž má zahalenou tvář bílou látkou, to
kvůli písku. On ale uviděl moji tvář. Je na koni a já mu podávám
vodu na pití (křečovité pohyby tělem). Začíná na mně dorážet. Je
hrozně surovej. Snaží se mně chytit. Bojím se ho. Ozývá se levá
noha. Drží mně za nohu a kroutí mi s ní. Levá noha mně hrozně bolí.
Snažím se křičet, ale on mi zacpává ústa. Chce mně znásilnit. Kopu
ho, ale on mně bije přes tvář. Znásilňuje mně. Cítím se jako kus
hadru. Hrozně mně bolí levý kotník (bolestný výraz ve tváři a
křeče). Už mně pustil. Zůstávám ležet na zemi a brečím, on odjíždí.
Pořád je tu ta bolest toho kotníku. Už povoluje. Odcházím směrem
domů, chci tam najít bezpečí a útěchu. Strašně teď potřebuju, aby
mně podepřel. Přicházím domů, vidím svého muže a cítím odpor i k
němu. Vnitřně ho ze všeho viním. Všichni jsou stejní, všechny je
nenávidím. Nenávidím ten systém, kde žena je míň než muž a nemá
žádná práva. Cítím křeč v obou nohách. Cítím takovou zlost, že bych
ho nejradši zabila. Nejsem toho schopná, brečím. Nadávám mu a
vylévám si na něm svoji nenávist. On si to nenechává líbit. Ještě
mně bije a nadává mi, že jsem děvka. Beru nůž a chci ho zabít. On je
ale silnější, znovu mně bije. Moje nenávist sílí. Jsem teď zbitá
ještě i od něho. Cítím se strašně ponížená. Vím, že už s ním
nedokážu žít. Strašně potřebuju lásku. Nechápu jak můžou být všichni
tak zlí. Pořád brečím (třes nohou). Balím si věci, beru děti a
utíkám od něho pryč. Furt bolí ten kotník. Nevím, kam utíkám, žena
tady není člověk. Nevím, jak se o ně postarám. Zase se vrátilo to
napětí do noh. Souvisí to s emocema (silné křeče). Souvisí to s tou
nenávistí. V návalech jako kdyby přicházely do těch nohou křeče.
Křeče souvisí s tím, jak se uvolňuje ta nenávist. Z této zablokované
nenávisti v dalších životech pramenily ty poranění kotníků.
Příčina
Děj se odehrává hodně dávno, daleko dřív než předcházející událost.
Jsem muž, cítím hrozně velké Ego. Cítím, že mám pocit, že jsem hodně
víc než ostatní. Cítím se jako Bůh, chci, aby mně všichni
poslouchali. Mám významnou pozici. Jsem hrozně zlej, bezcitnej, na
nikom mi nezáleží. Dělám si s lidma všechno, co chci. Mohu si to
dovolit. Když se mi líbí nějaká žena, tak si ji musím vzít, ať chce,
nebo nechce. Klidně ji znásilním. Jsou tady jenom kvůli mně. Na
jedné straně mně to uspokojuje, na druhé mi něco chybí a trpím depresema. Snažím se to vyřešit tím, že někomu ublížím, nebo si
vezmu nějakou ženu. Potom se to ještě zhorší. Všichni ostatní mně
nenávidí. Je to jako začarovaný kruh. Je mi z toho smutno. Nechápu,
kde se v člověku může vzít tolik egoismu, tolik nenávisti. Jako
kdybych byl od malíčku po paty naplněný nenávistí a ničím jiným.
Všechno je to jenom proto, že mi něco chybí. Nevím ale, co. Myslím
si, že jenom tou bezcitností a tím, že ze všech dostanu, co budu
chtít, jenom tak budu šťastný. Mám pocit, že se Světlem nemůžu být šťastnej, proto musím být opak toho Světla. Je to neuvěřitelné jak
rychle člověk může spadnout dolů. Jako kdybych udělal jeden chybný
krok a spadl do propasti beze dna. Jenom o tom přemýšlím. Není tu
děj, jsou to všechno jenom emoce. Přemýšlím nad tím, jak je snadné
do té propasti spadnout. Zároveň jak je krásné, že tam člověk
nezůstane napořád. Že mu to bude trvat dlouho, ale že se vyškrábe
zpátky. Moje příčina byla v tom, že jsem chtěl být jenom sám a
nechtěl mít nic se Světlem. Proto se podle toho i chovám. Nepomáhá
mi to, cítím se stále hůř a dělám tím horší věci. Ani nevím, kdy
jsem se odrazil od toho dna. Nechtěl bych si to prožít znova. Bylo
to hodně tvrdé. Mám pocit, že tam dole je ještě hodně duší, se
kterými jsem tam byl, ale kterým se ještě nepodařilo najít cestu
vzhůru. Jsou to duše, které ztratily svoji cestu a samy sebe. Pomoci
si ale musí samy, to za ně nikdo udělat nemůže.