Zánik stromu
Cítím bolest v břiše a hrozně velký tlak v hlavě.
Něco mě tlačí. Jsem v něčem uzavřená. Vidím tmu. Hrozně mě tlačí
v břiše. Jako když mi po něm někdo šlape, nebo když tam mám něco
zapíchnutého. Něco mě tam tíží, bolest jde až do žaludku. Strašně mě
bolí hlava vzadu nad krkem. Bolest přechází do očí a tlačí se jima
ven. Jako by to tu hlavu chtělo rozbít. Bolest v břichu je chvílema
ostrá jako žiletky. Je nárazová. Jinou bolest necítím. Nemůžu se
hýbat. Nevím z čeho ta bolest pochází.
Cítím mravenčení v pravé ruce, je to jako od elektřiny. Je mi teplo
od noh, jako by odspodu něco hřálo. Je to příjemný. Jsem nějakej
válec, nedokážu říct z čeho jsem. Je mě příjemně teplo. Mám pocit
bezmocnosti, jako bych nemohla vůbec nic. Nemůžu se hýbat, nemůžu
nic. Jsem uvězněná v semínku. Nic se neděje. Vidím jenom tmu. Mám
pocit, jako když jsem v dece, ve tmě, to dělá to stísnění. Jako bych
čekala na něco nepříjemného. Něčeho se bojím, snad té tmy. Můžu se
udusit, těžko se mi dýchá a může to být ještě horší. Potřebuji
dýchat. Jsem uzavřená jako ve skořápce, nemůžu se pohybovat.
Už nejsem v semínku. Ze semínka jsem narostla ve strom. Jsem dost
vysoká, tak patnáct metrů. Mám košatou korunu. Přesně si uvědomuju
obrys, pokud sahám. Vypadám jako košatá lípa. Nade mnou je modrá
obloha. Mohu přemýšlet a uvědomuju si svoje okolí. Kolem fouká vítr.
Je teplo, ale sluníčko není. Pode mnou je kamenitá zem. Je mi těžko
u srdce, jako by mi tam něco sedělo (ukazuje si na hruď). Cítím
bolest v hlavě. Mám pocit, jako by mi někdo pořád houpal hlavou. Ty
nárazy jdou zezadu a jsou strašně silný. Jakoby se mi hlava houpala
dopředu a dozadu. Cítím mrazení v rukách. Napadá mě, „kdyby ten vítr
aspoň trošku ustal“. Taky cítím v žaludku zvláštní pálení. Už
necítím to teplo v nohách. Víc mě tlačí ten žaludek a mám pocit
žízně. Spíš úplnou vyprahlost. Déšť neznám. Už se mi nehoupe hlava,
zůstává mi v ní jenom takový zvláštní tlak. Na nebi je pořád modro,
jinak nic. Jsem tu sama. Pořád mě tlačí ten žaludek a mravenčí ruce.
Taky cítím ten zvláštní tlak v hlavě. Nikoho jiného neznám, jsem
tady sama a je mi smutno. Bojím se samoty. Jsem tady jak uvězněná.
Trvá to už dlouho, snad sto let.
Mám širokej kmen, velkou, košatou a těžkou korunu. Mám víc volnosti.
Už se můžu hýbat, už mám i světlo. Zůstala samota. Kolem sebe
nevidím žádné jiné stromy, jenom oblohu nad sebou. V hlavě už
přestalo bolet a bolí mě jenom žaludek. Cítím jenom smutek. Je mi
smutno, protože jsem tu sama. Když fouká vítr jemně, tak je to hezký
a mám pocit, že si se mnou hraje. Když fouká moc, tak mě z toho bolí
hlava a všechno. To se ohýbám právě v tom místě, kde mám žaludek.
Pořád je sucho, mám strašnou žízeň. Je mi příjemně teplo, tak
akorát. Mám pocit, že je pořád světlo, jako by nebyla tmavá noc.
Jsem tady dlouho, trvá to tak sto až sto padesát let. Nevidím už
modrou oblohu, vidím temno, skoro až černo. Mám hroznej tlak
v hlavě, jako když mi v ní vře. Něco mě táhne dozadu (zaklání se).
Vítr to není, nevím co to je. Je to něco neznámého. Žádný náraz.
Hlava mi klesla dozadu, jako by se mi chtěla zlomit. Láme se mě
koruna. Koruna mi přepadá dozadu a já ji už nemůžu unést. Mám
hroznou žízeň. Už necítím nic, jenom tu tíhu, jako bych se dusila.
Už mě nic netíží. Vidím bílo. Nic mě nebolí, umřela jsem. Jsem
jakoby nikde. Nic nevidím, nic necítím, ani radost, ani smutek. Nic
mě nebolí. Jsem zase sama. Vidím něco modrýho, jako oblohu. Necítím
žádné tělo. Nikdo jiný tu není.
Cítím mravenčení v rukách (zhluboka dýchá). Jakoby se něčemu
bránily. Chtějí něco zvednout. Nevím, co to je, ale je to těžký.
Nepoznávám to. Mám pocit, že mě to tíží. Když to zvednu, tak mě to
uvolní. Brání mi to v pohybu. Vidím černej pás, jak velikánský
mračno. Je to dole. Není to mračno. Je to kus hory. Strašně špatně
se mi dýchá. Mám málo vzduchu a vody. Jsem tady ve tmě. Bojím se
tmy. Jsem tady uvězněná. Nemůžu se nijak natáhnout. Nemůžu nic. Mám
těžký nohy, jako bych je ani neměla. V hlavě cítím něco těžkýho,
tlak vzadu. Cítím se úplně opuštěná, bezmocná, cítím bolest
v žaludku. Mám pocit žízně a sucha. Kolem je úplný černo. Jsem pořád
uzavřená v té tmě. Zvykám si na ni. Už mě to tak neděsí, ani se tak
nebojím, protože mi tady nikdo neubližuje. Jen ta samota je těžká.
Je tady smutno, strašně smutno. Bolí mě hlava. Nic se nemění.