Strom v bouři

     Děj se odehrává na Zemi, ale je to hodně dávno před naším letopočtem. Nemám žádný pojem o čase. Je to v Austrálii. Mám pocit hrozné samoty.
    Pociťuju ztuhlost a svírání na prsou. Nohy mám dřevěné a ruce ztuhlé. Připadám si jako jednolitý útvar. Cítím silné svírání na hrudi. Bolí mě taky hlava. Nemám lidské tělo, jenom to v něm pociťuju.

    Před sebou vidím nějaký starý, suchý strom. Korunu má zbarvenou dočerna. Je košatý a vzrostlý, život už má ale za sebou. Není moc zelený, je to těmi podmínkami, které tu panují. Prožil toho už hodně. Vypadá jako bez života, nemá už skoro žádné listy. Je velký samotář a nechce se se mnou bavit. Stojí blízko, dělí mě od něho úzká trhlina, která je široká tak jeden krok.
    Kolem je rozpraskaná zem. Je to nějaká poušť nebo něco podobného. Zem je tu červená, hodně jílovitá, není to písek. Všude je strašné sucho a pusto. Nefouká ani vítr. Nic se nehýbe. Počasí je zvláštní, nesvítí slunko a není ani zataženo. Je docela světlo, ale zároveň šero od mraků. Není tu žádný život, nikde není ani jeden pták. Kromě toho stromu tu nic není.
 
    Začíná mě bolet v zádech. Pociťuju hroznou ztuhlost v křížové oblasti. Jako kdybych dlouho stála a nehýbala se. Cítím ztuhlost celého těla, včetně tupého pocitu v hlavě. Znám tu bolest zad ze současného života. Bolí mě tak vždycky, když dlouho stojím nebo sedím.
    Pode mnou je nějaká propast. Stojím nad ní vzpřímená. Vnímám pocit sucha, který se projevuje žízní, ze které mě bolí hlava. Už jsem nepila hodně dlouho. Cítím sucho v puse.
Jako by měla přijít nějaká bouřka, mám z toho strach. Ještě jsem žádnou bouřku nezažila a bojím se, že ji nepřežiju. Rozhlížím se kolem. Znervózňuje mě to neskutečné a zvláštní ticho. To ticho je strašné. Pořád se nic neděje. To ticho mě děsí. Nikdy tu nebývá ticho. Vždycky je aspoň nějaký vítr nebo se tu pohybuje nějaký živočich. Nepřipadá mi, že by z těch mraků mohlo pršet.
    Domlouvám se s tím zčernalým stromem. Jsem mladší než on. On už přežil hodně bouří, já jsem zatím zažila jenom taková malá sprchnutí. Říká mi, že přijde hodně silná bouřka a budu to muset ustát. Uklidňuje mě, že nemusím mít strach, můžu mu prý věřit, určitě to přežiju. Pak se napiju a už nebudu mít žízeň. Strom vedle mě říká, že je to jenom klid před bouří. Já si myslím, že žádná bouřka přijít nemůže, není z čeho. On má ale hodně zkušeností, a proto bych mu měla věřit. Jsem mu za jeho rady vděčná, ale ten strach přesto neodchází.
    Rozhoduju se, co mám dělat. Nemám ale jinou možnost, než tu zůstat. Nemůžu se z tohoto místa hnout. Tak nevím, mezi čím se rozhoduju. Bolí mě celé tělo, hlavně záda. Cítím se, jako bych byla ve volném prostoru a nemohla se přitom ani pohnout. Připadám si z toho všeho hodně zmatená.
 
    Začíná foukat vítr. Stojím nehnutě, zatím mi to nevadí. Před větrem jsem částečně chráněná skálou, proto se mě to moc nedotýká. Pořád se dívám k nebi a mám strach, co z něho přijde. Začínají padat kapky. Mám z nich radost. (úsměv) Je to příjemné osvěžení.
    Vítr sílí a já cítím bolest na čele. Vítr zvedá věci ze země a omlacuje je o mě. Ten strom měl pravdu, tahle bouřka bude opravdu silná. Už je z ní vichřice. Jako by mě měla vyvrátit. Něco mě ale drží na zemi. Špatně se mi dýchá. Začínám být nervózní. Přichází bouřka a blesky. Bojím se těch blesků. Všude kolem létají blesky.
    Rukama mi najednou projíždí silné teplo. Nejvíc mě pálí dlaně. Blesk udeřil do skály a část přeskočila i na mě. Začínám hořet. Horko se mi rozlévá po zádech. Je mi hodně horko. Šíří se od vrchu dolů podél páteře. V tento moment lituji, že jsem neodešla. Mohla jsem si to odpustit. Ten oheň hodně pálí. (bolestný výraz obličeje)
    Vůbec netuším, co se děje. Nemám možnost se rozhodnout. Chtěla bych odtud odejít, ale cítím, že nemůžu. Pořád jenom stojím a snažím se odolávat tomu větru. Cítím velký tlak na křížovou část zad, jako by mě tam něco tlačilo. Je to takový tlak na jedno konkrétní místo, jako by mě v tom místě něco podpíralo. Není to jenom od dlouhého stání, tím místem se opírám o skálu. Proto líp odolávám tomu větru. I když je vítr silný, tak mě nedokáže ohrozit. Ta skála není nijak vysoká, dosahuje jenom do toho místa, ve kterém se o ni opírám a kde cítím tu bolest. Na skále je ostrý výčnělek, který se do mě zarývá, proto je ta bolest tak ostrá. Vichr je tak silný, že mě tlačí na tu skálu, až se přes ni ohýbám. Ve skutečnosti tu skálu k podpírání nepotřebuju, ustála bych to i sama. Je to jenom bolestivé a nepříjemné. Koukám na sousední strom, už mu chybí pár větví.
    Najednou je velmi chladno. Vichřice přerůstá v průtrž mračen. Přichází hodně hustá mračna a spouští se z nich silný liják. Vítám to, chladí mi to popálení. Prší hrozně dlouho. Vody je tolik, že ji zem není schopná vstřebat a hodně jí teče kolem mě do propasti. Mrzí mě, když vidím, jak se ta voda kolem mě valí bez užitku dolů. Půda ji není schopna přijmout a za chvíli bude zase sucho. Je to strašná škoda, z té vody budu moct vypít jenom velmi malou část. Momentálně nejsem schopna přijmout té vody víc. Většina jí bez užitku odteče pryč. Vím, že za chvíli to tu bude vypadat jako dřív.
 
    Nemohla jsem odejít a musela jsem snášet tu bolest. Déšť ji trochu zchladil. Budu mít velké rány, ale přežiju to. Měla jsem možnost odejít, ale je dobře, že jsem to neudělala. Nevím, jak by to šlo udělat, ale nějak by to šlo. Cítila jsem, že tu mám zůstat, prožít si tu zkušenost. Udělala jsem dobře, že jsem tu zůstala. Rozhodla jsem se dobře. Bylo by příliš lehké to vzdát a odejít. Někdo mi nabízel, že můžu odejít, byl to nějaký hlas. Měla jsem při tom vjem velkého světla. Když jsem se nejvíc bála, tak mi dával na výběr, jestli chci zůstat, nebo jestli odejdu. Musela bych si to ale prožít někdy jindy a za mnohem horších podmínek. Přišlo mi to jako příliš snadné řešení. Nechtěla jsem taky zklamat ten starý strom a nechat ho v tom samotný. I ten starý strom mě chválí, že jsem to přestála dobře. Když mě chválí, tak z toho mám příjemný pocit. Jsem na sebe pyšná, že jsem to nevzdala. Kamarádím se s tím starým stromem. Je to můj starší kamarád a cítím k němu úctu. Dřív jsem si myslela, že je to takový starý mrzout a měla jsem z něho strach. Nyní jsem v něm našla přítele. Připadá mi jako můj děda. Díky této bouřce jsem v něm získala kamaráda. Už tu nebudu tak sama a nebudu se cítit tak osaměle. Můžu se na něho kdykoli obrátit. Vím, že se na něho můžu spolehnout, že mě vždycky vyslechne a poskytne mi radu.
    Déšť ustává, uhasil mi ten oheň. Vítr se zklidňuje. Stále cítím mírný tlak v zádech. Pořád tu stojím. Všude kolem je dost vody a už nemám takovou žízeň. Konečně se pořádně napiju. Pršet už přestalo a začalo svítit slunko. Půda už není rozpraskaná. Je to příjemný. Odpočívám po té bouřce. Mám takový příjemný, hřejivý pocit.
 
Dodatek klientky
 
    Na počátku procházené události jsem cítila jen strnulost těla, ale nedokázala jsem určit, kdo nebo co jsem. Je totiž dost obtížné připustit si, že jsme v minulých životech nemuseli být jen lidmi.  V tomto svém životě jsem se prožívala jako strom. Mohla jsem sledovat své okolí, mohla jsem „mluvit“, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Byl to pocit naprosté odevzdanosti a osamění. Musela jsem překonat svůj strach, který jsem měla z bouřky a blesků, před kterými jsem se nemohla nikam schovat. Bylo to náročné a než bouřka skončila, tak i bolestivé. Musela jsem se rozhodnout, jestli zůstanu nebo svůj boj vzdám a odejdu za hlasem, který mi tuto jednodušší cestu, nabízel. Strom se nemůže hnout z místa, nemůže rozhodnout, co se stane s jeho tělem. Ale jeho duše je stejná jako duše kteréhokoliv člověka. Může se sama rozhodnout, co se sebou udělá, co „potřebuje“, čeho by ve svém současném postavení potřebovala dosáhnout. Rozhodla jsem se zůstat a mé rozhodnutí se mi vyplatilo. Získala jsem přítele ve stromu, který rostl jen kousek ode mě. Už jsem nebyla sama, byli jsme na všechno dva. To bylo to největší vítězství, získala jsem moudrého přítele a vědomí, že mé rozhodnutí bylo správné. Téměř pokaždé je nějaká možnost volby, ale ne vždy ta nejsnazší bývá ta nejpřínosnější, řekla bych, že tomu bývá spíše naopak. Díky tomuto prožitku jsem si uvědomila, že vše má svou duši. Hodnota prožitku nezáleží na současném „těle“, ve kterém se duše nachází. Změnilo to mé nahlížení na okolní svět. Vnímám jinak, snad pozorněji, své okolí. Neprocházím kolem stromů (a nejen jich) bez povšimnutí. Cenným poznáním také bylo, že nejen člověk pozná v nouzi přítele. Rozhodování bychom se neměli bát, měli bychom být rádi, že tuto možnost máme a náležitě jí využít.