Strom

    Připadá mi, že padám ze židle. Ztrácím rovnováhu. Nevím, jakým směrem sedím. Motá se mi hlava. Nic nevidím. Nevím, kde mám těžiště.

    Nevím, jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost. Necítím nic jiného. Nevidím, jenom cítím. Cítím brnění v obličeji. Cítím chlad, hlavně v rukách a v nohách. Bolest v hlavě, na vrchu hlavy. Je to ta energie, co mě táhne někam nahoru. To brnění cítím v obličeji jako nějaké proudy směrem nahoru. Děje se mi to prvně, neznám to. Zvedá mi to ramena. Je to jako proud z vysavače, jako když mě něco vysává. Vysává mi to i dech nahoru, ale ne tak, aby to se mnou pohlo. Vůbec nevidím, jenom cítím. Cítím energii, co mě někam táhne. Nevím, jestli se chci hýbat, nemám k tomu důvod. Jsem v klidu, ani nepřemýšlím. Jsem strom, košatej. Brnění jsou větve, které se hejbou. Určitě jsem listnatej. Docela velkej, tak pět metrů. Kolem nic jinýho necítím. Cítím se od půdy nahoru. Nemám možnost pohybu, jenom vzhůru. Vzhůru k nebi, rostu. Není mi to přirozený, být strom. Cítím to poprvé, ale nevím, co bych měl být. Přemejšlet nemůžu, ani nemám vědomí, jenom vím, že jsem. Neuvědomuju si, co se kolem děje. Uvědomuju si jenom, že stojím. Něco mě tíží a něco táhne nahoru. Nemůžu mít žádnou aktivitu, ani emoce. Cítím plachost, ztuhnutí. Prožívám nečinnost, nemám možnost cokoli ovlivnit. Nevím, jak dlouho tak stojím, neuvědomuju si to, čas nevnímám.

    Chci se poddat té síle, co mě táhne nahoru, ale kmen mi něco drží dole, je pevně usazený. Jenom větve se mohou trochu hýbat. Chci se od toho oprostit, chci vzhůru. Kmen mě omezuje. Je tuhej a nedá se s ním ohnout. Cítím se tvrdě a omezeně. Jsem něco živýho, co se z části nemůže hýbat. Život cítím jenom napůl. Pořád tu jenom stojím.