Racek

    Lítám tu a lovím. Využívám poryvů větru. Je nás tu taková kolonie. Je to zastávka na cestě k jihu. Žijeme dost na severu a tak se na zimu přesouváme na jih. Potřebujeme nezamrzlou vodu. Jinak žijeme v dost studeném prostředí. Ty výkřiky udávají celkovou atmosféru – nalovit a najíst se. Míra naplněnosti všech žaludků určuje, kdy se odletí. Jsem velký racek a mám dva roky. Lovím ryby. Vjezd pod hladinu je zajímavej. Vždycky rybku drapnu a jdu ji sníst na skalisko. V pauze se hodně věnujeme svému peří. Musí být správně srovnaný a promaštěný.

    Jak zajíždím pro rybu pod vodu, tak tam je skalisko a pochroumávám si na něm pravé křídlo. Na křídle mám i trochu krve. Ryba utekla. Po hladině doplavávám na skalisko. Vylézám z vody, poskakuji po skalisku a mávám křídly. Je to jenom takové pachtění. Dostávám se na skalisko mezi ostatní. Jenom tu tak postávám a posedávám. Občas se mi podaří urvat kus ryby. Takto jsem tu asi den. Nastává houfování, že se někam přesunem. Cítím, že se blíží průšvih. Dva, tři dávají povel a jde se. Snažím se letět s nima, padám zpátky a je mi z toho smutno. Zkouším to znovu a znovu. Pachtím se a padám zpátky, až z toho mám odraný nohy. Prostě to nejde. Oni mezi tím dělají jedno kolečko a nabírají směr. Cítím při tom ten smutek na hrudníku a svoje hladové útroby. Bolí mě to na hrudníku. Nemůžu být se skupinou a ve vzduchu. Nemůžu si nachytat žrádlo, ani letět s nima. Bolí mě ten můj instinkt letět s nima. Fyzickou bolest nepociťuju. Teď mně to teprv dochází, že nejsem s nima. (pláč) Tápu po skále. Nacházím si prohlubeninku v závětří. Dívám se na tu vodu. Jídlo si nejsem schopen opatřit. Sedím tu v tom dolíku na písku a kolem mě jsou ty klacíky. Už se nemůžu postavit na nohy. Znovu cítím nával lítosti, že nejsem s tou skupinou. Já jim nestačil a oni odletěli. Pořád tady šplouchá to moře. (pláč) Je to skalní ostroh na ostrově poblíž pevniny. Všude kolem jsou skály a bílej trus. Pak už jenom čekám. Už se nepokouším zvednout na nohy. Nemám už sílu, hlava mi padá na stranu. Už je mi to všechno jedno. Klimbám a pak už tam nejsem.

     Vědomí jde děsným fofrem nahoru. Připadám si jako zlatá kulička. Jsou tu nějaký vrstvy, v tý jedný z nich mám zůstat. Tak tu jsem. Jsou tu podobné zlaté kuličky, je to bezva, zase jsem ve skupině. Nedělám tu nic. Je tu takové klokotání. Smícháváme se a zase oddělujeme. Najednou se moje kulička zvětšuje, pak šup zpátky na Zem a jsem malej tučňák. To je teda gól. Přijde mi to strašně srandovní, mít tak malý a nefunkční křídla. Posun je v tom, že u racků nebyla jedna matka a jeden otec. Tady mám svoji matku a svého otce, kteří o mě pečují.