Mořská panna

     Nevím co se děje, mám oči plný slz. V břiše mám žiletky, strašně to tam bolí (drží se za břicho). Cítím úzkost. Je to z nějakého neštěstí. Jako bych nemohla chytnout dech. Špatně se mi dýchá. Mám strašně sucho v puse. Jsem zmatená. Bolí mě hlava, jako bych ji měla něčeho plnou. Mám před sebou jenom černo. Bojím se něčeho, cítím strašný tlak u očí. Cítím tlak nad očima směrem do hlavy. Mám i plnej nos. Bojím se něčeho co má přijít. Zatím nevím co to je. V levým oku mám slzu, je mokré.  
    Z pravé strany jde tma. Z levé strany vidím krásné modro. Ta druhá strana je zatím tmavá. Je to jako den a noc. Třesou se mi ruce. Mám v sobě hroznou lítost. Na levé straně, kde je světlo, mi slzí oko. Pláču a nevím proč. Cítím bolest u srdce a ta jde až nahoru, kde stahuje hrdlo. Ten pocit je ze zoufalství, že nemůžu něco změnit. Nedávám si to za vinu, ale jako bych věřila tomu, že určitým děním se něco změní. 

    Před očima mám hustý dým, který na etapy stoupá. Je hustý a těžký. Po kouskách se zvedá. Něčeho se bojím. Kolem mě je zatím pusto. Jsem ve vodě. Vznáším se. Když jsem v té světlé části modré barvy, tak je mi dobře. Když se dostávám do té tmavé části, tak jde na mě úzkost. Pak je tu taková jiná oblast, která vypadá jako mrak, tam se všechno ztrácí. Jako ve víru. Chci se tomu vyhnout. Něco mě tam ale táhne. Je to bolestivý. Ten vír je tak silný, že vezme všechno, co tam leží. Pak zmizí a udělá se zas o kousek dál. Cítím jenom řezání v žaludku. Nedobře se mi dýchá. Jsem unavená.  
    Děj se odehrává v černých mracích. Je to dno. Není rovný, je jako nepravidelně naskládaný oblaky nad sebou. Nad ním je modro. Je to moře. Je to jako neznámá krajina, nevím, kde je bezpečno a kde není. Pořád nevím, čeho se bojím. Cítím třes v rukách. Ne v rukách jako takových, jako by ty ruce byly spojeny i s tělem. Jen tam je to nejcitlivější. Je to jak elektrika, která jde zvenčí do těla. Odtud cítím to nebezpečí. Je to jako radar, který mě upozorní, že se něco blíží. Cítím, jak se mi pohybuje část břicha takovým vlnivým pohybem. Cítím se jako ryba i jako člověk.  

    Hlídám území. Cítím, kde je nebezpečí, cítím ho na dálku. Dokážu se k tomu nebezpečí rychle přenést. Chci varovat před tím nebezpečím, aby se něco nestalo, proto mě to tam táhne. Chci varovat všechny ty, kteří se tam ocitnou.Jsem mořská panna. Dokážu varovat všechny, ale jenom někteří poslechnou nebo si dají říct. Lidi si toho neváží. Nechtějí to vnímat. Chtějí všeho moc a nemají pak nic. Když jim k něčemu dopomůžu, tak se s tím nespokojí. Chtějí víc, chtějí pořád víc. Pak už to nejde. Nestačí oběť, jedna, druhá, katastrofa. Všechno se zhoršuje, za zlo nemůže být odměna. Pak je to tak velká chamtivost a nenávist vůči sobě, že jsou potrestaní. Netrestám je já. Je to vládce nad mořem. Všichni ho musí poslouchat, je moudrý. Když jsou takový nenasytní, tak je zahubí. Nejsou všichni stejní. Odnesou to ale všichni. Opakuje se to pořád dokola. Stejná situace vytváří stejnou reakci bez jakéhokoli ponaučení. Dochází pořád k horším a horším věcem. Děje se to ve větším. Cítím nejistotu, jestli jsem neměla něco dělat jinak, líp. Cítím v sobě bezmoc, není žádná naděje na zlepšení. Nechci už vidět víc takových událostí, vyhýbám se jim. Výstrahu nikdo nevnímá. Já znám ten konec, ten dopad. Nevím jak to vím, ale cítím, že čím víc se chce, tím míň je. Kdo se nespokojí s tím, co se mu dává a nabízí, ten ztratí všechno. Ztratí i život. Možná ten tlak cítím proto, že jsem se měla snažit udělat víc. Taky proto, že jsem se smířila s tím, že se to nezmění. Od toho je ta bolest, která jde a prochází od břicha přes žaludek a stahuje srdce. Bere to energii k dalšímu činu. Proto už necítím pomoc, ale spíš tu katastrofu.

    Na levé straně světlo zmizelo a zůstává tmavomodrá půlka. Je to konec moře. Druhá strana je šedomodrá. Doplňuje se to. Už necítím žádný mokro v oku. Necítím ani tu trhanou bolest v břiše. Zůstává bolest u srdce a hůř se mi dýchá. Jako by mi chyběl vzduch na dýchání. Cítím jenom tu bolest srdce. Je to jako když chce prasknout. Cítím ho větší, než je. (zhluboka dýchá) Snažím se za každou cenu dávat co nejvíc, abych doplnila co chybí. Cítím takovej zvláštní tlak v hlavě. Je to bolest nad čelem, za očima, v čele.  
    Cítím, jako by mi ta hlava padala pod něco těžkého a já ji nedokázala zvednout. Ale nebráním se tomu. Mám těžkou hlavu, ale cítím částečné odlehčení, jako by mě to uvolňovalo. Necítím žádnou odpovědnost, za nic, za nikoho. Oči tím, že nevidí, nic nebolí. Jen ten tlak u srdce. Mám pocit těžkýho, unaveného těla. Nejsem to ani já. Dostávám se do něčeho, co mi bylo cizí. Nevšímat si a nevidět. Jsem apatická vůči všemu. Jak mě ta tíže táhne dolů, bolí mě z toho páteř. Je to horší bolest, než byla ta předtím. Zabývám se už jen sama sebou.  

    Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Je mi jedno, co se děje, neodpovídám za to. Ta prudká bolest ze srdce odchází. Cítím u něho zvláštní teplo, jako by mě tam něco hřálo. Je to štěstí, pocit lehkosti, pocit odpočinku. Už nemám potřebu tolik dýchat. Mám před sebou zvláštní modrou barvu, kterou prosvítá žlutobílá. Všechno se to jasní. Přechází to do takové světle šedé a potom do žluté. Cítím, jak mě stéká jedna slza z levého oka. Není to bolestí, je to uvolněním. Jen tak. Mám pocit, že se v těch barvách udělala taková zvláštní cesta. Je tmavá, ale na konci něco svítí. Pokračuje to dál. Mířím za tím. Táhne mě to nahoru. Ta bolest v zádech, tím, že jsem se vyrovnala, naprosto zmizela. Mám pocit, že jsem někde hrozně vysoko. Mám takovej hrozně krásnej pocit. Je mě dobře.  

    Cítím zvláštní uvolnění v očích. Je to jako zvláštní tok. Něco tam proudí. Snažím se dívat dál. Mám pocit, že když se budu dívat dál, tak něco uvidím. Je mě u toho hrozně hezky. Je mě, jako když má člověk dobrou náladu a chce se mu smát. Mám tenhle pocit a je mi dobře. Mám okolo sebe krásnou bleďunko modrou barvu. Moje oči to světlo úplně vpíjí. Cítím se plná lásky a štěstí. Nic se nemění. Nikoho kolem sebe nevidím, jsem tady sama. Nevím kdo jsem, nevidím ani svoje tělo.  

    Dřív jsem tělo měla. Byla jsem jako ryba i jako člověk. Jako ryba jsem se mohla pohybovat a jako člověk myslet. Jako ryba jsem měla instinkt, jako člověk cit. V rukách jsem cítila zvláštní chvění. To mě upozorňovalo na nějakou událost. Nebyly to ruce, byla to součást těla. V momentě dění byly ruce u těla a tuto událost cítily jako první. Tento instinkt mě přenesl k té události. Žila jsem v moři. Nedokážu říct na jakém místě, ani v jaké době. Mohla jsem z vody i vylézt. Mohla jsem dýchat i vzduch, nevadilo mě to. Víc jsem se ale zdržovala ve vodě, tam jsem cítila jistotu. Nahoře bylo hezky, ale bylo tam nebezpečí. Někdo mi mohl něco udělat. Byla jsem tam bezbranná. Nemluvila jsem. Měla jsem upozorňovat lidi, aby si brali jenom to, co potřebují, ne víc. Ani zvířata si nevezmou víc. Všechny mají jenom to, co potřebují. Jenom lidi berou víc. Když to dostanou, tak chtějí ještě víc. Nikdy jim to nestačí. Bylo nás našeho druhu víc, každý měl nějaký úsek. Každý se staral o sebe, ale zároveň pracoval pro tuhle myšlenku.