Krunýřek

     Mám takový článkovatý, krunýřovatý tělíčko. Jsem asi pět centimetrů velký. Mám zranitelný bříško a tvrdý zádečka. Bříško musí být krytý. Několik krátkých nožiček na každý straně. Vnímám změny počasí nebo nebezpečí. Emoce ale nemám. Dostal jsem se na nějaký špatný místo. Kam jsem se to dostal? Hrabkám, hrabkám, nožičky se snaží, ale je mi to málo platný. Krunýřek je těžkej a zapadám do bahna. Propadá se to, jsem v bahně, je ošklivý a lepkavý. Už necítím vědomí jako tvoreček, jenom ten krunýřek. Ten můj krunýřek tam zůstává a zkameňuje. Tuhne, až je úplně tuhej. Je to tady takový těsný a sevřený. Jsem nad tím bahnem, stoupají z něj páry. Svět je takovej podivnej. Já letím někam doširoka, do vesmíru. Moje vědomí se rozšířilo, jako bych byl celý vesmír. Moje vědomí řídne a už jsem všude a nikde. Malinká část toho vědomí ale zůstala v tom krunýřku. Takto existuju pořád. Pořád jsem v tom krunýřku. Jako kdyby část vědomí toho krunýřku byla v mých zádech. Nevím, jak se to tam dostalo. Je v některých obratlích páteře.

     Poté se ptám klientky, jestli s touto částí vědomí může mluvit. Odpovídá mi, že ano. Dotazuji se jí, jestli s ním mohu hovořit i já. Klientka opět odpovídá kladně. Oslovuji ho: „Jak se máš krunýřku ?“ Klientka odpovídá dětským hlasem. „Je tu hrozně těsno a už jsem tu dlouho, vadí mi to tu.“ Po kratší debatě tato část vědomí projevovala strach z otevřeného prostoru, po domluvě souhlasila s tím, že opustí tělo klientky a spojí se s ostatním vědomím, od kterého se předtím oddělila. Po vzájemném rozloučení jsem tuto část vědomí odvedl do prostoru, kde se spojila s ostatním společným vědomím.

Zpět
Vytiskni stránku