Konec dinosaurů

    Jsem zvíře, vidím svoje ruky a nohy. Jsem hodně velká, tak sedm metrů. Mám dlouhý krk, malou hlavu a ocas. Mám hnědozelenou barvu a jako kdyby šupiny. Jako kdybych byla ještěr, nebo něco takového. Je mi hodně let. Tolik, že si to ani nepamatuju. Žiju ve skupině. Jíme, spíme, trochu chodíme, nic zvláštního. Nepřemýšlím, jenom když mám hlad, tak se najím. Mám ráda mladé, šťavnaté lístečky. Je jedno, jaké jsou, jenom aby byly nové a šťavnaté. Jsem samec i samice současně. Žádné mládě jsem ještě neměla. V naší skupině ale mláďata jsou. Je to dobrý, žeru nějaký zelený listy. Je to dobrý a je mi teplo. Je nás víc takových jak já. Nemyslím, jenom existuju.

    Někdo mě kouše do ruky. Je to nějaký jiný zvíře. To zvíře, co mě napadá, je menší než já. Má ostrý zuby, já moc ne. Chce mě sežrat, ale já se nenechám. Dupu a mávám s ním rukou, aby se to zvíře pustilo. Pouští se, ale ta ruka je už špatná. Úplně mi tu ruku pochroumal. Daří se mi z toho dostat, ale ta ruka mě bolí v předloktí. Při napadení nemám žádné emoce, jenom se mi dostavilo víc síly. Objevila se schopnost se líp bránit.

    Mám pocit, že se brzo začne něco dít. Občas zafouká studený vítr, což dřív nebylo. Začíná se nějak ochlazovat. Už máme málo jídla, už není tolik lístečků (smutný výraz). Neroste tolik rostlin jako dřív. Stromy už nemají listy, všechny opadaly. Mám hlad. Začíná být zima. Ta zima je čím dál horší. Nevím proč to tak je. Někde blízko je nějaký volný led. Někteří z nás už umřeli hladem. Špatně se mi dýchá. Cítím únavu. Bolest v rukách a nohách, hlavně na šlapkách a dlaních. Změnil se povrch. Předtím jsme chodili po trávě, teď je všude jenom tvrdá hlína. Bolí mě i za krkem, protože ho mám dlouhý. Když chci otočit hlavu, tak to strašně dlouho trvá (pomalu kroutí hlavou). Jsem hrozně unavená a každý pohyb mě unavuje ještě víc. Jako kdybych tu páteř nemohla dál ovládat. Fouká strašně studený vzduch. Cítím hroznou únavu. Mám velký hlad. Cítím jak slábnu. Jsem strašně těžká. Připadá mi, že mám strašně starou kostru. Mám pocit, že brzo umřu. Je čím dál chladněji. Studený vzduch mi nedělá dobře. Cítím se hrozně slabě. Už se mi chce jenom spát. Už nemůžu vůbec chodit. Už nemůžu zvednout ani hlavu. Už nemám energii a chuť se hýbat. Všechno ve mně se zpomaluje (ospalý projev).

    Je konec, už umírám. Ležím. Skončila moje role. Přichází smrt, ale nevadí mi to, je to přirozené. Vnímám to jako úlevu, už nevidím smysl pokračovat ve svojí existenci. Umírám sama, někteří ještě žijí. Ti, co měli sílu, odešli hledat jídlo jinam. Vidím sebe, jak ležím. Teď konečně vidím celé svoje tělo. Vidím ho z výšky tak padesáti metrů. Nic při tom necítím, je mi to jedno. Jako kdybych se rozpadla na strašně moc částí. Vnímám při tom úlevu, je to příjemný. Necítím už těžkost bytí.

    Už můžu odejít, už nemusím být se svým tělem. Cítím, že to tak je. Je mi hrozný teplo. Zanikám, jako kdybych shořela. Je to celkem nepříjemné. Pálí mě hlava, ruce, nohy. Cítím jako kdyby mě mělo něco roztrhnout. Zatím ten stav toho horka trvá. Jako kdybych byla v pekle, nebo něco takového (bolestný výraz). Už se to zlepšuje, už mi není takové teplo. Mám pocit, jako kdybych se měnila v ptáka. Cítím, jak mi z lopatek rostou křídla. Je ze mě ptáček (úsměv).