Evoluce

      Jsem shluk energie letící Kosmem. Vracím se z výzkumné cesty, na které jsem hledal podmínky vhodné pro materiální život. Ty jsem našel na Zemi. Mám protáhlý tvar a skládám se z jednotlivých částeček, které se v celku kmitavě pohybují. Vzhledem k tomu, že zde není s čím porovnávat, nejsem schopen určit svoji velikost. Blížím se k velké energetické kouli, která je celkem, ze kterého jsem se před tím oddělil. Nemohu se k ní dostat, je okolo ní nějaké ochranné pole, které brání průniku agresivních energií. Snažím se proniknout, ale nejde to, narážím čelem do bariery a jsem odražen. Pak se naplocho o bariéru otírám a jsem propuštěn dovnitř. Spojuji se s celkem a moje částice se mísí s ostatními. Informaci, kterou jsem přinesl, nijak nepředávám, ta se prostě stává znalostí celku. Zažívám všeobsahující pocit, který zahrnuje všechno. Víříme a radostně skotačíme, přičemž se jako celek druhoplánově pohybujeme k Zemi. Když se k ní přiblížíme, skáčeme na Zem. Je to, jako když děti skáčí do vody. Skáči také, letím na Zem. Ani nevím proč. Nepřemýšlím o tom, prostě to jenom tak dělám. Je to nádherný pocit.

    Dopadám na zem, moc se mi tu nelíbí, je to dost pusto. Nalevo vidím tmavý kámen, který mně k sobě přitahuje. Na rozdíl od stavu v Kosmu se cítím velmi těžce, plně si uvědomuji tíži gravitace. Najednou se ocitám v kameni. Uvnitř vnímám nějaký prostor, ve kterém se nacházím. Prostor je ohraničen pevnou slupkou kamene. Je to nějaký čedič nebo něco podobného. Cítím se strašně omezen, jako ve vězení. Navíc si uvědomuji, že tento stav bude trvat velmi dlouho. Jinak se vevnitř cítím volně a gravitaci nepociťuji. Neztotožňuji se s kamenem, cítím se spíš jako jeho vězeň. Nevím, jak dlouho to trvá, ale časem přestávám čelem narážet do stěn kamene a začínám se zklidňovat. Přemýšlím o tom, co bude dál. Najednou se mi ukazuje místo, kterým se mohu dostat ven. Tento průchod vyúsťuje do něčeho, co se podobá dlouhému filmovému pásu, který se zvlněný vine vpravo nahoru do nedozírné dálky. Pás je rozdělen na jednotlivá políčka, kde každé z nich obsahuje jeden život. Váhám, jestli se touto cestou dát. Procházím pás a zjišťuju, že vede až k mému mateřskému celku. Jiná cesta domů není. Proto se na ni vydávám. Protahuji se průchodem v obalu kamene a ocitám se zcela ve hmotě.

    Otevírá se mi život v jednom políčku v první části filmu. Jsem v něm živočichem podobným mlokovi. Základní rozdíl je v tom, že se nepociťuji uvnitř něho, ale jsem s ním plně ztotožněn. Jeho prožitky jsou i mými prožitky. Je mi velmi těžko, těžce se pohybuji, břicho táhnu po zemi. Těžko se mi dýchá. V hlavě mám tupo a můj intelekt je velmi nízký. V tomto životě umírám suchem při cestě za vodou. Nemám při tom žádné emoce, prostě se jenom vyvracím na stranu a umírám.

    Otevírá se mi život o několik políček dál. Jsem malým hlodavcem podobným zajíci. Opět se s ním cítím plně ztotožněn. Život to není těžký, stačí se napást a udělat hromádku bobků. Cítím se daleko lehčeji, dokonce se mohu proskočit. Život končím v čelistech dravce. O kus dál se mi otevírá políčko se životem vlka. Jsem v doupěti u mámy. Mám ještě dva sourozence. Další dva jsou mrtví. U mámy je dobře. Sourozenci jsou hebcí a je tu teplo. Nedaleko je matčin struk s mlékem a láskyplný jazyk. Život je ale daleko těžší. Začínají starosti, jak se uživit. Cítím tupou bolest v hlavě, která je způsobena myšlením. Umírám hlady na malé mýtince v lese. Boky mám vpadnuté, vnitřnosti prázdné. Natahuje mně na dávení, ale nemám co. Ležím vysíleně na pravém boku. Jako poslední gesto světu ohrnuji pysk, cením zuby a vrčím. Moje duše opouští tělo a pohybuje se po blízkém okolí. Jsem tam dlouho a sleduji kostru vlka, kterým jsem býval. Přemýšlím o ní a uvědomuji si, že to nejsem já. Opět se vyčleňuji ze svého těla. Prožívám období úlevy, kdy na mně nepůsobí tíže, mám volnost, kterou mohu v omezeném prostoru využívat. Zpočátku se chovám tupě, podobně jako v kameni, pak přicházím na to, že nemá cenu snažit se prorazit omezující bariéru. Začínám přemýšlet o tom, jaké je moje postavení a budoucnost. Toto období vnímám jako možnost odpočinku před další náročnou cestou. Nezbývá mi nic jiného než jít dál.

    Další otevřené políčko obsahuje život námořníka ze šestnáctého století. Jsem primitivní člověk, který svoji nespokojenost řeší pitím rumu. Plavím se na velrybářské lodi, kde dělám kormidelníka. Kapitán je vztekloun a s posádkou se nesnáším, cítím se sám. Při bouři v jižních mořích loď ztroskotává a já se topím. Odcházím do Světla, kde se dozvídám, že jsem se v tomto životě moc nenaučil. Mým hlavním úkolem bylo, naučit se vztahům a vycházet s ostatními. Navíc mi je ukázáno, že alkoholem problémy nevyřeším. Abych se tomu mohl naučit, je mi ukázán můj další život, kde budu řadovým vojákem. Vidím se pochodovat na bojišti uprostřed pěšácké jednotky. Příliš se na to netěším.

    Volnost a možnost vymanit se ze zemské tíže opět získávám až v pozdních životech počínajících tímto. Pak se budu moci volně vzdalovat z těla a pohybovat se podle toho, jak budu chtít. Tuto schopnost jsem už jednou v minulosti měl, ale svojí chybou jsem o ni přišel. Při pohledu na filmovou pásku s okénky jednotlivých životů vidím i záložku současného života. Nachází se hodně vpravo a za ním jsou už jenom čtyři další okénka. V posloupnosti životů platí to pravidlo, že čím je život pokročilejší, tím je snazší a to i přes to, že nám to tak mnohdy nepřipadá. Výjimku tvoří pouze ty životy, kdy člověk musí pochopit svoje hrubé provinění z minula.