Brontosaurus

    Cítím tlak na hrudi a těžkou hlavu. Mám ji nějakou velkou. Jsem zvíře. Mám dlouhý krk a čtyři krátké nohy. Mám zavalitý tělo, proti krku velkou a těžkou hlavu s velkýma nosníma dírkama. Mám malý uši, tlamu a v ní malé zuby. Živím se něčím zeleným, rostlinkama.  
    Su hrozně neohrabaná a pomalá. Trochu se pokyvuju ze strany na stranu. Stále cítím ten tlak na hrudi. Způsobuje ho ta velká a těžká hlava. Pořád su strnulá, jenom vršek se mě kýve. Kolem je světlo. Jsem sama. Nechcu tady být sama, chcu se vrátit. Souvisí to se strachem a pocitem opuštěnosti. Pořád se chcu ohlédnout, ale už su moc daleko, tak jdu pořád dopředu. Mám hrozně vysoko hlavu. Okolí vnímám z výšky, necítím žádné ohrožení, přesto mám strach, že su moc vidět, su moc velká, neschovám se tady. Tady su víc zranitelná, chtěla bych, abych nebyla vidět. Je sucho a teplo, cítím se akorát. Jenom ta hlava je hrozně těžká. Rozhlížím se. Kolem jsou zelené rostlinky a žlutá zem, dřív písek. Rostlinky jsou dost malý, ale já nemám hlad. Napadá mě, že se tu nemám kde schovat, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí. Bojím se někoho dravějšího. Rozhlížím se a pomalu se sunu dopředu. Je to tady všude stejný. V krajině není žádná změna. Pořád cítím tu hlavu. Nic se neděje, ani se nehýbu, jenom se rozhlížím očima. Nic mě tu nezaujalo. Svoje tělo vnímám nemotorně, cítím znepokojení, že jsem taková pomalá. Nemám se kam schovat. Cítím znovu ten tlak na hrudi.

    Cítím únavu, nechce se mi nosit ta hlava. Stojím a odpočívám, nevím kam mám jít. Chtěla bych někoho potkat, někoho s kým bych šla dál, abych nebyla sama. Už jsem takto s někým byla a bylo to příjemný. Věděla jsem, kam mám jít. Je to důležitý. Znovu cítím ten tlak na hrudi. Je to nejistota a strach, že tu budu sama. Nevím kam mám jít. Jdu dopředu, hrozně váhám a nemůžu se rozhodnout. Dívám se kolem, ale nikoho nevidím. Nechcu tady zůstat sama.  
    Zůstala jsem sama, protože už su velká. Pořád cítím tu těžkou hlavu. Jinak se neděje nic. Nebaví mě nosit tu hlavu. Pořád se nemůžu rozhodnout, kam mám jít. Cítím pořád nejistotu a obavy, znám to z minulosti, říkala mi o nich mamka. Vlastní zkušenost s nima nemám. Cítím tlak na hrudi. Mám strach, že se něco stane. Mohla bych nedojít, mohlo by mě něco zabít a sežrat. Chci dojít někam, kde budu schovaná, kde budou velký a hustý stromy. Pořád se nemůžu rozhodnout kam mám jít (plačtivým hlasem). Kdyby mi to někdo řekl. Nebaví mě to tady. Bolí mě ten krk. Jdu dopředu.

    Už se mi nikam nechce. Chtěla bych být doma. U mamky. Už su velká, tak s ní nejsu. Jenom malý jsou s mamkou. Su už unavená. Su taková vyčerpaná a cítím smutek, že tady budu sama. Mám strach, že tu hlavu už nezvedu, když ju položím. Pořád cítím tu únavu a smutek. Proč to tak musí být? Proč musím být sama? Proč musím stále někam jít?
    Sunu se dopředu, ještě pomaleji než předtím. Chtěla bych jít zpátky. Ale ona mě poslala, ať jdu, a tak už nemůžu jít zpátky. Neřekla mě, co mám dělat. Asi si lehnu. Už ležím. Akorát ta hlava mě nejde furt dát dolů. Cítím uvolnění a teplo z písku. Není mě tolik vidět. Jenom nevím, kam si mám dát tu hlavu. To vůbec nejde, tu hlavu někam poskládat. Ohýbám tu hlavu, chcu si ju dát někam blízko k tomu tělu, ale nemůžu na to přijít jak. Položila jsem ju. Mám ju před sebou. Su nějaká nahrbená. Tady zůstávám. Zůstanu tu dokud nebudu mít sílu, nebo dokud nebudu vědět, kam mám jít, nebo dokud mě tu někdo nenajde. Odpočívám. Už je večer. Tady budu spát. Celou noc se nic zajímavého neděje (usíná).

    Vyspala jsem se dobře. Zdálo se mi, že mám opřenou hlavu o mamku. Už je mě líp. Ta hlava už není tak těžká. Tak já zase pudu. Už vím, kam mám jít. Stále dopředu. Tam určitě něco bude. Ty stromy. Zatím je nevidím, jenom si myslím, že tam budou. Rozhlížím se, jestli je neuvidím, zatím ne. Jdu stále dopředu. Už mi to jde všechno nějak líp. Už mě nic netíží. Už si nepřipadám tak nemožná. Už se mě jde dobře. I tu hlavu už můžu unést. Pořád jdu. Pořád to je stejný. Už mi nevadí, že jsem musela jít od mamky pryč. Teď jsem se zastavila a rozhlížím se jestli jdu dobře. Jdu zase dál, pořád jdu. Pořád to je stejný. 

    Napadlo mě, že bych mohla něco sníst. Ale jdu dál, najím se až později. Teď mě napadlo, proč jsem musela opustit tu mamku. Už jsem velká, ale stejně bych byla rači s ní. Už se o sebe umím sama postarat. Pořád jdu. Teď su jaksi níž, v nějakým dolíku, tady nejsu tolik vidět.  V dálce je takový kopeček. Tam se najím. Budou tam stromy, nebo něco jinýho. Mám trošku strach, že to tam nebude takový. Už tam budu. Je tady víc zelenýho. Aj voda je tady. Tady se mi líbí. Cítím trošku brnění v nohách. Nevím co to bylo, ale už to přestalo. Tady asi zůstanu. Najím se tady. Tady se mi líbí. Ochutnám ty listy. Jsou dobrý a šťavnatý. Jdu kousek dál k dalším. Jsou tak vysoko jak já. Je jich tady spousta. Tady dneska zůstanu, už nemusím nikam jít. Možná tu zůstanu i dýl, je to tady velký. Chci si najít nějaký místo, kde budu doma, kde se mi bude líbit, kde budu schovaná. Lehnu si k vodě. Mám vodu ráda. Tady to všechno je, cítím se dobře.