Socha

 

Děj se odehrává v Egyptě 4030 let před naším letopočtem. Jsem otrok ve věku 15 let, ale cítím se na 47. Probíhá vzpoura otroků. Jsem zařazen jako společník v paláci. Oproti těm chudákům dole se mám moc dobře. Je mi jich líto. Cítím vzdor a nesvobodu. Nemůžu se ale bouřit jako oni. Točí se mi z toho hlava a je mi z toho špatně. Využiji svého práva, že můžu mluvit. Je to jako spáchat sebevraždu. Nedopadne to dobře. Už nesnesu tu šikanu. Nebojím se smrti. Bojím se cesty k ní, bojím se mučení a tak to oddaluju. Už mě z té nespokojenosti všechno bolí. Smrt bude vykoupením. Odmítám večerní službu, která spočívá v souloži s mojí paní. Jsem omámený a spím, nevím co se se mnou děje. Zdají se mi sny, pociťuj v nich lítost a osamělost. Prožívám neunesitelný pocit bezvýznamnosti. Mám v sobě hrozně moc potlačovanou vzpouru. Potřeboval bych pět let řvát na svět, tak jsem vzteklý. Vykřičet to ze sebe.

Jsem nakrátko ostříhaný, cítím se ztuhle a špatně vidím. Obtížně se mi dýchá. Prožívám neštěstí a lítost. Točí se mi hlava, mám problém udržet rovnováhu. Jsem před palácem zazděný v soše a čekám na smrt. Zbývají mi tak tři dny. 

Mám zabetonované nohy, nemůžu se hnout z místa. Je to trest za neposlušnost. Pociťuji hlad a žízeň. Kolem těla mám tuhý korzet. Jsem uvnitř sochy. V hlavě mám prázdno, vnímám jenom Světlo. Cítím bolest v celém těle. Cítím mravenčení v nohách. Prožívám vnitřní bolest a zároveň vnější necitlivost. Vadí mi, že se nemohu pohnout, bolí mě šíje. Je mi hrozné vedro, přehřívám se. Jsem tu za trest, už si ani nevybavuju za jaký. Pozvolna umírám. Neděje se nic a to je to strašné. Střídají se mi pocity. Už je to třetí den. Pláču. Cítím strašnou bolest kostrče, páteře, zad, klíčních kostí, tlak na čele. Nemůžu promluvit. Mám sešitou pusu, pálí mě. Nemůžu se pohnout, brání mi v tom keramický obal. Jenom se peču. Dýchám jenom do horní části hrudníku. Strašně moc nechci umřít. Smrt je pro mě ztráta svobody. Zpackal jsem si život. Žil jsem ve službě a žil jenom pro ni. Nedostal jsem za to žádné ocenění. Nežil jsem svůj život a to byla chyba. To mě dostalo do tohoto stavu. Obviňuji svoje okolí z toho, že to takto dopadlo. Pomsta je oranžová, smrt bílá. Už jsem vlastně mrtvý, jenom ta pomsta mě drží při životě. Chci se mstít, vím, že to nejde a že to nikdy nebude. Hrozně kvůli tomu zuřím. Jediné co stihnu je odpustit. Nejdřív musím odpustit sobě. Svému okolí nejdříve ukážu, že žije taky nesvobodně, bez úcty k sobě. Hrozně se na ně zlobím, to je to, co mi nejvíc ublížilo. Fialová se mi mění na bílou, už se mi nechce ani zlobit, je mi všechno jedno. Tak jim odpouštím. Cítím úlevu. Všechno mě ještě bolí, ale už míň. Moje bolest mě přesvědčuje o tom, že moje touha je správná. Jednou se narodím jako svobodný. To jediné má smysl. Děsí mě, jak všechno probíhá tiše a bez zájmu okolí. Chci žít dál, ale nemám možnost. Potápím se do té bolesti a hledám v ní vysvobození. Chybí mi zdravá míra sobeckosti. Stydím se za tu sobeckost. Bez ní to ale nepůjde. Při tom, když na tu sobeckost myslím, tak se odlehčuji. Už mi to nepřipadá jako tak velká tíha. Ta bolest a ztuhlost mi už nevadí. Cítím ospalost. Prožívám smíření. Potřebuji jenom spát a odejít. Už vidím jenom spoustu bílého Světla. Usínám a loučím se se svým tělem. Bylo krásné, děkuji mu.

Odcházím a jdu světlým proudem. Uvolňuji se a měním tvar. Cítím se čím dál lehčí. Mám potřebu splynout se Světlem. Chci s ním dosáhnout stejnou frekvenci. Ztotožňuji se s ním. Nerozumím tomu, jenom se to tak samo děje.