Projevení ženské síly
Je rok 8 150 před naším letopočtem. Cítím hrozný dojetí, když vidím hospodářskou usedlost s pískovým pozadím Egypta. Cítím silné emoce, kde se rychle střídá, smích a pláč. Ten život tady je tak nádhernej. Nevím, co mě tak dojímá. Mám muže a několik dorůstajících dětí. Budovy jsou postaveny do čtverce a mají vnitřní dvůr. Stavení jsou postavena z cihel. Zvlášť jsou vyhrazeny budovy pro služebnictvo. Nejsou to otroci, ale lidé z nižších vrstev. Všichni se tu cítíme dobře. Život tu plyne nádherně v rámci ročních období. Usedlost je krásná, skvěle jsme ji vybudovali. Byl tu krásný život. Je mi 43 let, manželovi 47. Jsme už v docela pokročilém věku.
Naše země je přepadena. Nájezdníci jsou ze severu, ale nejsou z Egypta. Cítím tíži v zátylku. Plení naši krajinu, nevím, o co jim jde. Manžel se s ostatními muži se nechce vzdát. Muž se nemůže bez boje vzdát toho, co celý život budoval. Cítím to a chápu ho, jinak by ztratil sebeúctu. Věděla jsem to předem. Vím, že zítra přijde vojsko. Většinu lidí posíláme pryč. Na odchod jim vyplácíme mzdu. Bolí mě srdce, ale není to trýznivá bolest. Je v tom pochopení a přijetí osudu. Vnímám svou životní cestu. Bereme to tak, že to teď přišlo. Je zbytečné kličkovat, je lepší to přijmout. Mám otce, manžela a pět synů. Dceři přikazuji, aby si ostříhala vlasy a oblekla se jako chlap. Vím, že je ta bitva prohraná.
Trávím poslední krásný večer s manželem. Vzpomínáme na krásný společný život. Cítíme lehkost. Šli jsme svojí cestou a jsme pevni ve svých hodnotách. Proto nemáme co řešit. S mužem se vzájemně doplňujeme. Každý máme svoje povinnosti. Vysvětlujeme to dětem, které to chápou. Muž bere zbroj a jde na smrt. Pár věrných pomocníků jde s ním. Muž nemůže jinak. Úmysl je i v tom, že jde bojovat mimo usedlost. Kdyby se bránil v usedlosti, tak bychom mohli být zabiti i my. Já musím zůstat klidná a dát najevo svou ženskou sílu a sebejistotu, jenom tak můžu zachránit naše děti. Jsem vděčná za každý den svého života. Není nic, co by mě mrzelo. Cítím v sobě velkou sílu z Atlantidy. Všechny vládnoucí rody tu jsou původem Atlanťané. Normální lidé mají jiný původ.
Nájezdníkům připravujeme jídlo. Otevírám všechny dveře a čekám, až přijdou nájezdníci. V sobě cítím neochvějný klid. Přicházejí. Uvědomuji si, že muž už nežije. Během pár vteřin se proměňuje atmosféra. Nejdřív vráží do síně, pak se zastavují. Jejich velitel není hlupák. Reaguje na to, co cítí. Přichází ke mně a ptá se, kde jsou potraviny. Popisuju mu, kde je najdou. Vojáci jdou s nadšením plenit sklepy. Velitel je udiven a neví co se mnou. Říká, že mě tu nemůže nechat. Dává mi den na to, abych usedlost opustila. Můžeme si vzít jenom tolik, kolik uneseme. Stále cítím naprostý klid. Vidím, jak je udiven z mého klidu a hrdosti. Neodvažuje se na mě sáhnout. Ptá se, jestli pro mě může ještě něco udělat. Chci pochovat naše muže. Jdeme vykopat hrob. Cítím smutek, naše životy už nikdy nebudou takové, jaké byly. Byl to ten nejkrásnější život, který jsem mohla prožít. Bereme si lopaty a jdeme mimo usedlost do míst, které jsme s mužem milovali. Společně s dcerou kopeme hrob, který vystýláme rákosem. Loučím se se svým mužem. Cítím vděčnost a dojetí. Klademe ho do hrobu. Zakrýváme ho rákosem a zasypáváme hlínou, na kterou klademe kameny. Chvíli nad ním stojíme. Mám vhled, že muž je už ve Světle, je mu dobře a posílá mi vzpomínku.
S dětmi balíme zavazadla a dostatek vody. Je podvečer a odcházíme. Velitel se za námi dívá a je z toho udivenej. Dětem říkám, aby se neotáčely. Je lepší rychle a bezpečně odejít. Kapitola našeho krásného života se vytrácí. Noc je jasná. Jdeme dlouho. Chvíli spíme. Dětem radím, aby se soustředili na přítomný okamžik. Jdeme ke známým do větší osady.