Zkouška

    Cítím nohy, bolí mě. Mám společenské postavení, vyšší, než mají ostatní. Jsem žena a je mi přes dvacet let. Mám dlouhé černé vlasy. Jsem v nějakém kamenném paláci, všude kolem jsou kameny. Mám na sobě bílé oblečení se zlatýma ornamentama ve tvaru jednoduše zakončené hranaté spirály. Zlato mám i okolo hlavy. Je to jako širší čelenka, která vpředu nad čelem míří dopředu ve tvaru nějakého ptáka. Jako kdyby letěl zobákem dopředu. Podlaha je kamenná, místnost je velká, je to příbytek panovníka. Mám k němu blízký vztah, jsem jeho manželka. Čekám na něho. Pociťuji nejistotu, jsem namyšlená, pociťuji slabost a napětí. Chci dělat něco jiného, než po mě chce panovník. Chci být jiná než ostatní. On chce, abych normálně žila. Už přichází. Je vysoký, má urostlou a hezkou postavu. Kamkoli vejde, je poznat jeho charisma. Na hlavě má stejnou čelenku jako já, jeho vlasy za ní ale nejsou vidět. Jsou ale taky tmavé. Vnímám jenom jeho oči a obličej. Chce, abych splnila jeho příkazy, abych dál zůstala manželkou panovníka. Vím, že mě má rád. Já to ale nechci, i když ho mám taky ráda. Chci se mu vyrovnat. Chci umět to, co umí on a ještě víc. Umí říkat věci beze slov a umí ovládat lidi beze slov. Ví, co bude a co bylo. Mě neovládá, protože mě má rád. Nevím, jestli s mým odchodem bude souhlasit. Stejně jsem rozhodnutá to udělat. Doufám, že mi to nakonec povolí. Jsem o hodně menší než on. Něco mi vykládá. Neposlouchám ho, nechci to vnímat, nezajímá mě to. Říká něco o tom, že můžu dělat hodně věcí i při tom, jak žiju teď, ale nemusím mít všechno, co chci. Ale já to zrovna chci. Přestává mluvit, jenom se na mě dívá. Nemůžu se už dál na něho dívat. Odcházím pryč.

    Jdu do svého pokoje. Sundávám si oblečení, zlaté šperky – jsou těžké. Kolem krku zlatý límec a členku kolem celé hlavy. Beru si obyčejnější šaty, které jsou světle hnědé a černé mokasíny. Odcházím z paláce. Když odcházím, tak se mi všude klaní. Beru to jako samozřejmost. Můžu si dělat, co chci a jít, kam chci. Jdu do velké zahrady. V zahradě stojí nějaký chrám. Není to nic bombastického. Jdu se tam učit. Vítám se s lidma, co tu jsou, a se svým učitelem. To učení spočívá v soustředění a meditaci. Je nás tu víc. Tady chci být. Učitel se mě ptá, jestli o tom ví můj manžel. Říká něco o duchovnosti a o tom, že mám jiné povinnosti a že to učení je časově náročné a že to nejde dohromady. Já v tom nevidím žádný problém. Chci být dobrá, lepší než ostatní, vyrovnat se těm, co už ví. V porovnání s ostatníma mi to jde dobře. Klečím. Slyším svého učitele, říká, že přijde do paláce, abychom si o tom promluvili. Mám ho ráda, ale není mi to příjemný. Myslím si, že se můžu rozhodovat sama, on si myslí, že ne. Říká něco o zkušenostech, že jsem ještě mladá a nemám tolik zkušeností. Je někde jinde než my ostatní. Je někde dál. Můžu jít k němu, pochopila jsem význam toho, co nám chtěl říct. Abych mohla něco přijmout, tak musím být prázdná. Když jsem prázdná, tak se můžu naplnit. Přicházím k němu, usmívá se, má tu pro nás pití a nějaké ovoce v misce. Učitel chce od mého manžela svolení k tomu, jestli mě může dál učit. Stále si myslím, že to záleží jenom na mě.

    Jsem zpátky v paláci. Jím nějaké ovoce a oříšky. Manžel mě pozoruje. Já jsem veselá a on je zasmušilý. Říkám mu, že přijde Kvintolan, můj učitel. Odpovídá mi, že to ví a ptá se mě, jestli si to nechci rozmyslet. Dívám se na něho, je smutný, ptám se ho, proč je takový. Říká, že mě miluje. Má o mě strach. Já si myslím, že to, co dělám, není nebezpečné. Nevěří mi, že to dokážu. Chci to dokázat, věřím si. Přichází jeho rádce a můj učitel. Zdraví se očima. Sedáme si, dlouho nikdo nemluví. Dlouho je ticho. Mluví spolu beze slov. Vím, že mi to dovolí. Já to vím, ale nerozumím jim. Manžel mi oznamuje, že můžu každý den docházet do chrámu, kde mě bude učitel učit. Vyhrála jsem! Tak jsem si to přála! (spokojený výraz obličeje) Chci, aby věděl, že to dokážu, že budu jako on, i když mi nevěří. Učitel odchází. Sedíme proti sobě. Vím, že mě má moc rád a nechápu proč mi to nechce dovolit. Taky ho mám ráda, ale myslím si, že dokážu víc, než být jenom jeho manželkou a prezentovat nás při obřadech na veřejnosti. Hladí mě, jako kdyby mě utěšoval. Ráno odcházím do chrámu.

    Učitel nám vysvětluje, jaká budeme dělat cvičení. S kým budeme cvičit a kde. Ty cvičení jsou tělesné, duševní a duchovní. Tělesná cvičení jsou spojená se správným dýcháním. Jsou to různé pozice těla při správném nádechu a výdechu. Něco jako jóga. Dýcháme do různých částí těla. Tu část těla i cítíme a vnímáme. Potom jsou na řadě duševní cvičení. Soustřeďujeme se na věci, na nějakou věc. Prvně zjišťujeme, co to je, k čemu to slouží a k čemu se to používá. Potom to na sebe necháváme působit. Sedíme, klečíme, nebo stojíme. Každý jak chce a soustředíme se na tu věc, kterou už známe, ale už ji nepotřebujeme znát, protože víme, co to je za věc. Snažíme se ji nějak cítit. Musím ji cítit tak naplno, jako bych já sama byla tou věcí. To je ten projev té věci. Pokračuju v tom učení každý den. Všechno mi to jde dobře. Někdy se mi to zdá být hodně těžký, ale zvládám to vždycky mezi prvníma. Učitel nám popisuje různé situace, které si máme představit, zažít a prožít. Mít tu patřičnou reakci. Je to strach, radost, smutek, pláč. Ten pocit si musíme sami umět vytvořit. Je to důležité. Dozvídám se o světě, proč a jak funguje. Všichni můžeme být vším, všichni jsme jedno, to jedno je všechno. Učím se přijímat myšlenky, myšlenky jiných lidí. Ovládat svoje tělo, ovládat svoje orgány. Vidět to, co nevidí jiní, slyšet to, co neslyší, cítit to. Chci to vědět a umět, protože se tak dostanu dál. Chci se dostat na jinou úroveň. Není to život na Zemi. Nevím, kde se ten život bude odehrávat. Můj učitel i můj manžel už jsou na té úrovni. Trvá mi dlouho, než se dostanu taky na tu úroveň. Jsou to měsíce. Studium trvá celkem 16 – 18 měsíců. Zdá se mi to dlouho. Jestli už jsem na té úrovni poznám podle toho, jestli projdu závěrečnou zkouškou. Znám už hodně věcí. Vím, co se stane. Ta zkouška bude o tom, jestli budu schopná obstát v jednotlivých úrovních bytí (vzdychání). Nesmím si tu úroveň vzít za svou. Všech těch sedm úrovní si v té zkoušce postupně prožiju. Jednotlivé úrovně nechám vždycky odejít a přejdu na úroveň vyšší. Nesmím tu představu vzít za skutečnost, nesmím se s ní ztotožnit. Když se s ní ztotožním, tak se do ní můžu dostat, ale vrátím se zpátky a nedostanu se dál. Poškodí mi to mozková centra a umřu. Jsou to – hmotná úroveň, rostlinná, živočišná, další úrovní je člověk, potom člověk, který využívá intuici, potom člověk, který se už projevuje božstvím a ví, že není omezen časem a prostorem. Ví, že je věčnost a je schopen to projevovat v myšlení a jednání. Další úrovní je člověk …

    Nadchází den zkoušky. Jdeme do podzemí. Je tu tma a chladno. Místnost, ve které jsem je kamenná. Mám z toho stísněný a nepříjemný pocit. Ta místnost je malá. Mám být zasvěcena. Vybavuji si všechny věci, které jsem se naučila. Všechno, co dokážu. Je to tu kamenný, jako v nějaké hrobce. Lehám si, všude kolem je kámen. Zasunují za mnou víko. Připadám si jako v hrobě. Tma a zima. Mám strach, cítím ho v krku a sevření v žaludku. Cítím napětí v hlavě a dýchám přerývaně. Mám pocit, že mě to tu stlačuje. Učitel mi vysvětluje, co přijde. Budu prožívat nějaké snové obrazy a představy. Jejich energii učitel nějak zavede do těla. Tím vlastně vyzkouší ty moje jednotlivé úrovně bytí. Nesmím se s těmi jednotlivými úrovněmi ztotožnit. Všechno to jsou jenom zkoušky. Když se s tím ztotožním, tak se vrátím znovu na začátek a do úrovně, na které jsem tu zkoušku neudělala. Vrátím se tam v jiném těle. Moje tělo umře a budou zničena i moje nervová vlákna a jejich zakončení. Přijdu o svoje vědomosti a znalosti. Zapříčiní to ta energie, kterou nebude tělo schopné transformovat. Bude to těžký úkol, ale myslím si, že to všechno zvládnu. Jsem připravená v té zkoušce obstát. Všechno vím, všechno jsem se učila, vím, čeho chci dosáhnout. Vím, co chci. Je tu nějaká silná energie. Světlo, velký a prudký světlo. Nevím, co je to za světlo. Nevím, kde se tu bere. Cítím nějaké chvění a vibrace. Ležím tu. Důležité je projít tou zkouškou a přežít. Už se těším, jak vyjdu ven a budu to mít za sebou. Dívám se do skříňky s nějakými klenoty. Těch mám spoustu, nezajímají mě. Odsunuju je pryč, nechci je. Všechno mám. Objevuje se mi ještě spousta jiných věcí, nepotřebuju je. Čekám, nevím co se děje dál. Vyrůstám, dostávám se na nějakou královskou zahradu. Jsem nějaká cizokrajná rostlina. Jeden jediný, velký, krásný květ. Lidi se na mě chodí dívat, obdivují mě. Ne, tam nejsem, ne! Jsem na louce. Jsem vysoký, štíhlý strom – bříza. Vracím se zpátky, ale vím, že ty rostliny mají svou duši. Nejsu to ale já. Jsem v domě. Je to statek a já ho hlídám. Jsem pes. Vidím nějaký zámek, nebo palác. Mám tu polštáře a oni mě češou a hladí. Starají se o mě. Jsem bílá kočička. Útočí na mě medvěd. Jsem nějaká kočkovitá šelma. Nechci tu být, ne! Něco mě škube. Nějaký dravec škube zvíře, kterým jsem. Ale já to nejsem. Sedím u kolébky a jsem maminka toho dítěte. Je pěkný a všichni se máme rádi. Ale ne, to nechci! Lítají letadla, jsou to nějaký bojový letadla. Schovávám se někde. Jsem voják. Někde jsem ztratil zbraň. Jsem špinavej. Nevím, co se děje dál. Mám nějaký postavení, můžu hodně věcí změnit. Není jednoduché se ke mně dostat. Jsem lékařka a dobrá lékařka. Neléčím už všechny, jenom ty, o kterých si myslím, že mi nějak pomůžou v kariéře. Ti míň důležitý se ke mně ani nedostanou (vzdychání). Prosí mě. Rozhoduji o tom, jestli přežijí. Jsem dobrá a dokážu je vyléčit. Podívám se a vidím, kde ten problém člověk má. Bez nějakého vyšetřování. Proto se můžu zaměřit přímo na tu příčinu, na ten nemocný orgán. Dělám to rukou. Přikládám ji na jejich tělo a oni to cítí. Když je vyléčím, tak jsou mi zavázaní. Navíc jsem šťastná i v rodině. Mám dvě holčičky, dvojčata. Všechno se mi daří. Vypadám velice pěkně. Mizí to. Je tma. Já jsem to dělala jen z úmyslem, abych byla lepší než ostatní. Myslela jsem si, že jsem víc než oni. Proto se mi líbilo, co jsem mohla dělat. Proto jsem se ztotožnila s tou doktorkou. Mohla jsem rozhodovat o životě a smrti. Věděla jsem, že to dokážu (bolestný výraz obličeje). Cítím při tom sevření v žaludku. Nejsem tou doktorkou, nejsem nic. Vidím tmu. Nemůžu se nadechnout. Cítím hroznou tíhu v hlavě, v těle. Opouštím to tělo. Proč umírám? Udivuje mě to. Dívám se na sebe zvrchu. Ležím tu pod tím kamenným kvádrem mrtvá (vzdychání). Dívám se na to zvrchu, jako ve zrychleným filmu. Vidím tu ležet svoje tělo a cítím při tom vinu (skleslý výraz). Vyskakují mi ty jednotlivé zrychlené události. Chtěla jsem něco, co v té době a na tom místě pro mě vůbec nebylo důležitý. Jenom proto, že jsem se považovala za lepší. Někdo ke mně mluví, nevím, kdo to je, vnímám jenom jeho hlas. Říká, že jsem stejná a jiná jako ostatní. Protože každý je jiný, to ale ještě neznamená, že je lepší. Všichni se můžou pyšnit tím, že jsou jiní. Měla jsem možnost se i tak vyvíjet dál k lepšímu. Měla jsem možnost, podmínky, ale chtěla jsem víc. Proto se teď budu muset učit všechno znovu. Bez těch možností a podmínek, vlastníma zkušenostma, vlastním poznáním, rozlišováním. Bez pomoci. Bez toho, abych ty druhý lidi soudila. Chtěla bych to zkusit znovu, už bych to věděla. Ale ne, nevěděla. Ztrácím souvislosti. Vůbec nebudu vědět, co jsem věděla. Mám strach, že to nepoznám. Nebudu to vědět, umět. Nevím, jestli to znovu dokážu. Ale vím, že musím (bolestný výraz obličeje). Mám rozporuplné pocity. Strašně chci, vím to, chci pokračovat s tím, co už vím, abych byla lepší, ale nejde to. Potom to zapomenu. Je to strašně dlouhá doba. Zapomenu na všechny, co mě pomáhali. Vím, že budou se mnou, ale já to nebudu vědět. Já tomu nebudu věřit. Budu si užívat všechno, co budu mít a budu při tom nešťastná. Jsem z toho smutná. Já to vidím, tu chybu (vzdychání). Nevím, jak jsem to vůbec mohla chtít. Oni věděli, že na to nestačím, ale já jsem jim chtěla ukázat, že se jim vyrovnám. Jako malý, umíněný děcko, tak mě museli vidět. Lituju promarněné příležitosti, příležitosti k učení. Uvědomuju si nějakou moudrost, pokoru. Je to těžká zkušenost. Všechno to je minulost. Teď je mě dobře a lehko, nemůžu tu ale zůstat.

    Jsem v něčem tmavým. Nemůžu se hejbat. Kolem je rámus, někdo křičí. Bolí mě hlava, nechci jít ven (vzdychání). Jsem venku. Rodím se nějaké špinavé ženské, ve špinavé chalupě (znechuceně). Je mi to nepříjemné. Proto jsem taky protivná a často křičím. Dávám jim najevo, že se mi tu nelíbí a že tu nechci být. Už tu nějaké děti jsou. Nechci sem. Řvu. Balí mě do nějakého hadru. Nemůžu se hýbat. Pane Bože, jak se tu můžu něco naučit? To nejde. Chci zpátky. Už to nejde. Jsem holčička. Nijak zvlášť mě nechcou, už děti mají. Nestarají se o mě, nechávají mě špinavou. Vůbec nemám to, co potřebuju.