Spánková deprivace

     Je to chrám a je tu šero. Chrám je malý, je to starší stavba, teď už se staví daleko větší. Venku chodí stráže. Vždycky hoří několik loučí. Přes den dopadá bočníma okénkama trochu světla. Podlaha je z leštěných kamenů. Já jsem na tý podlaze, posedávám tam a opírám se o mříže. Mám studené nohy. Klec je dostatečně veliká, abych se v ní narovnala a udělala dva kroky. Dovnitř mi dali kus hadru a tak nemusím sedět na dlaždicích, ale sedím na té podložce. Vím dopředu, o co těm kněžím jde, dochází mi to velmi rychle. Nechtějí mi poškodit tělo, ale jenom sebrat duši. Připadá mi to podlé a zákeřné. Cítím ten vztek, bolest ve spáncích a odpor k tomu, že jsem tady. K tomu, že kněží chtějí porobit náš lid, zlomit jeho odpor, donutit ho pracovat pro ně a odevzdávat jim část úrody. Pociťuji lítost na hrudi, tam mě to úplně bodá, když si vzpomenu na rodiče, ti ještě žijou. Patřím k polokočovným kmenům z pouště. Mám svoji důležitost pro lidi, ke kterým patřím. Jsem věštkyně a je mi 25 let. Moje schopnosti objevili brzo, pak jsem se učila u starších žen. Teď je to jedno, jsem tady a brzo přijdu o všechno, co umím. Snažím se s tím bojovat, něco vymyslet. Cítím hroznou lítost, že jsem tu sama a že nemůžu zpátky. Že se už ke svým lidem nevrátím. Klec je v malém kamenném chrámu v Dolním Egyptě. Jsou to počátky egyptské říše. Kněžím jde o to, aby si podrobili okolí. Proto chytají lidi, jako jsem já, a likvidují je. Jdou na to chytře, vlastně mi nic nedělají. Nijak mě nemučí. Stačí, když mi dva týdny budou narušovat spánkový cykly a odpočinek. Já se z toho napůl zblázním a oni mě budou moct vrátit zpátky. Mám vnitřní třes. Pociťuju vztek a špatně se mi mluví. Po dvou až třech dnech to začíná. Zesiluje to, že se mi chce spát. Oči těch kněží koukají do mé duše. Jenom čekají, až prolomí moje bariéry. Ti kněží nejsou hloupí, mají s těma stavama taky svoje zkušenosti. Chci se tomu nějak ubránit, ale nejde to. Střídají se u mě a jsou na to vycvičený, poznají, když spím s otevřenýma očima. Nikam nespěchají. Po dvou až třech hodinách se střídají, protože chtějí zůstat pozorný. Přesně vyciťujou, jak jsem na tom. Občas mě nechají upadnout do hlubokého spánku, abych to vydržela fyzicky. Píchají do mě tyčema. Jsou to takové zašpičatěné tyče, píchají mě hlavně do nohou, zadku a zad. Nechtějí poškodit to tělo. Zdržují se hodně blízko a snaží se být očima v kontaktu. Snažím se vypadat klidně, ale cítím, jak se moje mysl zatemňuje. Snažím se jít s otevřenýma očima do hlubšího stavu vědomí, abych nabrala sílu. Okamžitě do mě strkají až padám. Mám tady vždycky vodu s nějakou chlebovou plackou. (bolestný výraz) V kleci vykonávám i potřebu, je to takové ponižující. Pořád na mě koukají. Ti kněží se střídají tři. Mají hnědé, pozorné a vyspalé oči, co člověku koukají až do duše. Cítím slabost v žaludku. Cítím spoustu emocí, vztek, lítost, nemůžu je ale dát najevo. Snažím se vymyslet mentální cvičení, jak zklidnit mozek, který je jako kdyby se měl roztrhnout na tisíc kousků. Držím pohromadě jenom posledním zbytkama vůle. Sedím s otevřeným a očima. Snažím se jít do hlubší mozkové aktivity. Píchání tyčí. Sedí proti mě a kouká se mi do očí. V duchu mu nadávám. Akorát se víc usmívá, protože cítí moje negativní emoce a má z toho zábavu. Proto se snažím tvářit tak, aby ty emoce nebyly patrný. Je mi to všechno líto. Přijdu tím o svůj život. Když mě v pološíleném stavu vypustí, tak už to nebudu já. Je mi to líto kvůli lidem, kteří ve mně měli oporu. Teď se budou bát. O to kněžím jde. Tím jim kněží chtějí ukázat svoji moc a sílu. Usínám a soukám se ke straně. Pak zas ty tyče a vylévají na mě vodu. Už ani nemám ten vztek. Cítím se tak mátožně. Cítím v sobě jenom tu lítost. Je mi špatně. Když jenom sedím a snažím se vymístit, tak to okamžitě poznají. Manipulují s tělem, strkají do mě a zabraňují spánku. Nevím, co s tím. Cítím vnitřní paniku. Snažím se, aby v mém pohledu byla síla a odolnost, ale moc se mi to nedaří. To tělo je vlastně na překážku, jak potřebuje spát. Dívám se do očí tomu knězi. Snažím se ho oblafnout. V jeho pohledu vidím ironii a vítězství. Hned pozná, o co se snažím, že jsem jinde s mozkovou aktivitou a hned na to reaguje. Vězní tělo a ovládají duši, což je daleko horší. Pořád se to tak střídá a už nevím, co s tím dál. Zvedám se a chodím dva kroky tam a dva zpátky. Jsem hrozně ospalá, hned usínám. Nevím, kolik času mi na to spaní dali, ale už mě budí. Cítím ten vztek, berou mi to nejcennější. Moje mysl mě už zrazuje. Stupňuje se moje panika, nevím co s tím dělat. S otevřenýma očima se mi vynořují vidiny a vzpomínky. Už nemám sílu to korigovat, je to děsný maglajz. I při tom do mě píchají těma tyčema, aby přetrhali řetězce těch vzpomínek, abych si při tom neodpočinula. Cítím únavu a nevyspání, až se mi chce zvracet. Mám pocit, že v sobě hledám místo, kam ukrýt zbytky zdravého rozumu. Místo, kam by neviděli. Vzpomínám na to, jestli mi staří mudrci a vědmy neřekli něco, co bych mi pomohlo, ale na nic si nevzpomínám. Mám jedinou touhu, vyspat se. Už ani nemyslím na svoji vesnici. Znovu mám návaly lítosti a sevřený hrudník. Uvědomuju si, že končím, už to nebudu já. (pláč) Je to takový hrozný, přijít sama o sebe a zároveň zůstat v tom těle. Nemůžu s tím nic udělat. Už to nemá cenu, nějak se snažit bojovat. (pláč) Pravda, ještě mám srdce. V hlavě mám vatu a už mi to začíná být jedno. Cítím, jak je můj mozek stále těžší, jako by se balil do nějakých plen. Bolestně si uvědomuju, že mě zbývá stále míň a míň. Zbývá ze mě jenom to tělo. To co pociťuju pozvolna mizí. Dělám tu takové loučení. Uvědomuju si, že končím. Vzpomínám na rodiče, na lidi. Mrzí mě, že já už nikomu nic nepředám z toho, co umím. Koukají na mě jako na objekt. Tak si říkám, čím asi budu až se narodím příště a čím asi budou ti kněží. Ty jedny oči znám, není to z tohoto života, ale ještě jsme se potkali. Pak už se tomu podvoluju. 
    Ulevuje se mi, když to vzdávám. Už to nechávám běžet tak, jak to je. Už poznali, že mě dostali tak, kam chtěli. Pak nastává zlom, kdy už to nejsem já, ale jenom poddajné zviřátko s poddajným rozumem. Ještě pár dní narušujou ten spánek a nenechávají mě vyspat. Při buzení i kňourám a oni z toho mají srandu. Pak mě pouštějí, ani nevím, kudy mě vyndali z té klece. Držej mě pod rukama a vedou mě před ten chrám. 

    Už jsem venku. Venku stojí dva vojáci. Najednou se divím, že je nade mnou obloha. Všechno mi to připadá takové zvláštní. Kolem chodí lidi, je to blízko tržiště. Je tu spousta světla, předtím jsem byla dlouho v šeru. Vím, že chci jít někam zpátky, ale nevím kam. Světlo způsobuje, že nevím kam jít. Nějaký člověk se mě ujímá. Něco mi říká, ale já mu nerozumím. Mlčím, všechno mi připadá zářící. Není mi špatně, ale mozek mám jako ve vatě. Pak se dostávám ke svým lidem a ti jsou na mě hodní. Postupně se zabíhám v normálním životě a dělám jednoduchý práce. Hodně spím. Někdy usínám i při práci v sedě.

    Tím prožitým stresem a stavem mozku se k dřívějším informacím nemohu dostat. Tou spánkovou deprivací se poškozují neurony. Fyzické poškození je takové, že se tam nemůžou obnovit ty spoje. Jako by se zapouzdřily jejich konce. Mám obavy, aby se to nepromítlo i do jemnohmotných úrovní. Vlastně se ztratily jenom ty spoje a ne informace. Tento stav trvá jenom do konce života. Z duchovního hlediska je to zrůdná záležitost, jak zabránit člověku žít. Ti kněží si to taky jednou odskáčou.