První zkouška

    Jsem v Egyptě, je rok 4 000 před naším letopočtem. Jsem holka, je mi okolo dvaceti let. Mám na sobě bílou řízu a sandály. Na pravé ruce mám náramky, v uších velký kruhový náušnice. Mám dlouhý, černý vlasy. Jmenuji se nějak na N. Mám strach z toho, co bude. Nemám strach z toho úkolu, ale z toho, že nevím přesně, co se bude dít. Vím, že to může být nebezpečný. Nevím, jestli jsem dostatečně připravená, mohla jsem s tou zkouškou ještě počkat. Cítím stažený žaludek, tluče mi srdce.  

    Jdu úzkou podzemní chodbou, která je postavena z velkých kamenů. Chodba je úzká, akorát tak na mě, je osvětlena loučema, kterých je stále méně. Nevím, kam jdu a mám z toho strach. Vadí mi, že tu není někdo se mnou. Osahávám stěny, hledám dveře, kterými mám jít dál. Je to zkouška, dělám to vědomě, byla jsem na to připravovaná, stejně mám ale strach. Říkám si, že to musí dobře dopadnout, přece by mě tu nenechali. Blbě se mi dýchá.  
    Chodba odbočuje někam vpravo. Hned za rohem jsou dveře. Otvírám je, nic za nima není. Zavírám je za sebou. Odněkud teče voda. Nevím, co mám dělat. Sahám zpátky na dveře, nejdou otevřít. Vstoupila jsem za ty dveře a zavřela jsem je. Voda furt teče. Už ji mám po kolena. Nemůžu jít dál, je to tu nějaký ohraničený. Mám hnusný pocit a nevím, co mám dělat dál. Vodu už mám až po krk. Je tu malý prostor, ve kterém se nedá plavat. Furt přemýšlím, co budu dělat. Nemám strach, že bych se utopila. Vím, že se bude něco dít, ale je to nepříjemný. Hodně se nadechuju (hluboký nádech) 
    Prostrkuju se někam nahoru, je tu sice voda, ale můžu plavat a dýchat. Plavu, ale nic nevidím. Tady jde někudy světlo. Odhrnuji si mokrý vlasy z čela, abych viděla. Je tu nějaké okno, kterým sem svítí sluníčko, je nějakých sto metrů daleko. Ulevuje se mi, těším se, že už bude konec. Plavu za tím světlem. Je to úzký kanálek. Vody už mám jenom po pás, pak po kolena. Už jsem klidnější, na konci vidím dveře. Vody už je jenom po kotníky.  
    Otvírám dveře, je za nima sluníčko a poušť. Je to zadní východ z chrámu. Šaty mám na sobě celý nalepený, napravuju si je. Chvíli stojím na sluníčku, abych obeschla. Tři schody dolů, pak plošinka a tři schody nahoru. Písek, sluníčko, horko. Nikdo tu ale není. Musím to obejít. Tam na mě čekají ti, co mě tam poslali. Už to je dobrý. Je to jenom malá pyramida. Obcházím ji.

    Čeká tu na mě kněz, učitel, kamarád. Má hodný hnědý oči a je celý snědý. Mám k němu kladný vztah. Z minulosti ho neznám a od té doby jsem se s ním do současnosti nesetkala. Přijde mi, jako kdyby nebyl místní, ale odněkud z Indie.
    Říká, že to napoprvé nebylo špatné. Všechny moje pocity cítil, za rok to zkusíme znovu. Pokud chcu tu zkoušku dobře udělat, tak nesmím cítit nic. Jsem zklamaná, moc mi to ale nevadí.  

    Jdeme někam do zahrady. Jsme před budovou, ve které bydlím. Budova má atria do zahrady. Bydlí tu spousta žáků, kteří zrovna pracují. Jdu do svého atria, za kterým mám svůj pokojíček a malého lvíčka na hraní. Převlékám se a připojuju se ke své skupině, která právě cvičí.
    Vím, že tu nejsou moji rodiče. Byla jsem sem daná do učení. Učíme se dejchat, pracovat s energií, přenášet myšlenky, vidět do budoucnosti, vnímat druhý lidi a ovládat jejich pocity. Taky cvičíme půl dne nějakou jógu. Jíme málo, samé lehké věci a nemáme přitom pocit hladu.

    Byla to první zkouška, abych mohla postoupit do další třídy. Pak jsou ještě tři. Až vykonám velkou zkoušku, tak budu moct pomáhat učiteli a bude ze mě učitelka.
    Je jenom jedna takováto škola. Nedostanou se sem normální lidi. Moji rodiče jsou u dvora. Moc jsem si přála se sem dostat. Moje matka to ale nechtěla. Vybrala jsem si to jako dárek k osmnáctinám. Ve škole je příjemně, všichni jsou moc hodný. Navzájem si pomáháme.