Kněžka ve Starém Egyptě

    Stojím před chrámem, cítím teplo v rukou. Cítím se malátně a nevím z čeho. Zřejmě z představy, co bude následovat. Vzduch je horký a suchý, mám okoralé rty. Dívám se na schody, pár kamenných schodů. Jsou podlouhlé, valí se po nich plyn, vypadá jako kapalina. Roztéká se po zemi, v horku a suchu mizí, jinak se drží při zemi. Necítím ho, jenom se mi hůř dýchá. Bolí mě hlava, uprostřed čela, na třetím oku. Dlouho se mi tam nechce.

    Jdu po schodech, vevnitř je tma. Vnímám temnotu, jen mě to utvrzuje v tom, že mé rozhodnutí je správné. Chodba vede doleva. Nedá se jít rovně, buď doleva, nebo doprava. Cestu znám, vím, že mám jít doprava. Valí se z tama plyn. Pak zahýbám doprava, chodba je vysoká, kamenná, úzká. Začínám cítit chlad na rukou. Mám šaty s ramínkama a holé ruce. Chodba je do čtverce, dá se jít kolem dokola. V postraních stěnách jsou vchody do místností. Po pár krocích narážím na otvor ve stěně. Je to otvor ve zdi po levé straně, jako jeskyně v krystalech, to asi dělá takové světlo. Je to zvláštní, plyn je modrý, vypadá jako kapalina, přitom je tu červené světlo. Světlo nemá zdroj, prostě je tu, jako by prostupovalo stěnama. Cítím se oblble, myšlení nemám v pořádku. Z dálky na sobě cítím vůli velekněze. Získává nade mnou vládu, najednou cítím tlak v hlavě. Je to sevření, jako zatočení mozkem, silný tlak na čele. Je to nepříjemné.

    Vnímám nějaký světelný záblesk, nějaké světlo. Najednou tam stojí a já stojím před ním. Je to velekněz, stojí vpravo ode mně, na sobě má na sobě purpurové roucho, jeho barvu asi zkresluje to světlo. Jeho oděv je velice reprezentativní, vyšívaný kameny. Velekněz je teple oblečený, je tady opravdu chladno. Chlad cítím po celém těle, nic než vlhko a chladno. Vidím sochu, trochu větší než velekněz, o dost větší. Jsou dvě, on stojí mezi nima na stupínku, před ním kamenný oltář, stolek, dělají se tam oběti, i lidské. Asi jsem se taky někdy účastnila. Jsou to bohové, stojí ,vzpřímení, v pravé ruce hůl, mají psí hlavu. Jsem otupělá, uvědomuju si, že je to zvláštní, měla bych je znát, ale neznám je, nevím, jak se jmenují, co znázorňují. Denně jsem je vídala, patří k naší víře. Cítím se tupě, asi z plynu, malátná. Vím, co se se mnou stane, nebudu si nic pamatovat, jinak to nejde, nemohla bych odejít. Nemám si pamatovat to, co znám, to je celé učení, staré učení, sahá až do Atlantidy. Skládá se z magie, energie, ovládání druhých přes energii, vytváření umělých bytostí, aby nám pomáhaly v tom, co chceme. Chceme vládnout lidem. Bytosti vytváříme z energie, soustředíme energii, dáme jí nějaký program a ona dělá, co chceme. Moje postavení je dost vysoké, jsem kněžka hlavního oltáře. Děláme obřady, bohoslužby, pro lidi děláme zázraky, někoho uzdravíme, někoho zabijeme, jak kdy. Mám zapomenout na Atlantidu, na zbytek toho všeho, co jsme znali, nemám si na to pamatovat. Vnímám jakoby jasněji tu existenci tam. Nevím, co to znamená. Vidím šedou plochu, jako vesmír, uprostřed je černý bod, jako bysme od tama přišli, naše civilizace. My jen využíváme tu energii, je všude kolem, umíme ji jen koncentrovat. Cítím tlak mezi očima. Hlava mě bolí jen zepředu, ve směru, ve kterém je vystavena jeho působení. Cítím chlad, stojím vzpřímeně, na dnešní dobu hodně atypicky, jako kdybych nesla amforu na hlavě. Nemyslím na nic, je to naprosté odevzdání, nejde se tomu bránit. Stojím proti němu, panovačně na mě kouká, jsme asi dva až tři metry od sebe. Cítím se otupěle, nic nevnímám, jen tlak v hlavě. Ruce mám svěšené, on taky jen tak stojí. Těžko vnímám jeho myšlenky. V hlavě to cítím jako růžovou, hladkou plachtu. Bolí mě hlava, je to takový šroubovitý pocit v čele. On se tváří netečně, nelíbí se mu ale, že chci odejít. Možná i proto je to tak bolestivé. Dělá mi to schválně, vnímám to zastřeně, vše jako v mlze. Ptá se, jestli to myslím vážně. Říkám mu, že jo. Cítím se blbě, objevuje se bolest na prsou. Říká, že mi nebude bránit, ale když odejdu, tak toho budu litovat. Nemám žádné emoce, protože jsem oblblá. Myslím si: „kdy už to skončí?“ Říká, abych odložila symboly svého postavení. Těžko se mi dýchá. Na kamennou desku nejdřív odkládám čelenku. Cítím se při tom mátožně, pohyby si neuvědomuju, všechno dělám automaticky. Na pravé ruce mám náramek, je to omotaný had, který směřuje hlavou dovnitř. Stahuju náramek, had je čtyři až pětkrát otočený, je široký, placatý, má zřetelné šupiny a výrazný ocas. Prsten na levé ruce, který mám navlečený na prostředníčku, odkládám naposledy. Stojím, velekněz kouká na mě. Je starý a vrásčitý, má ostře řezané rysy, výrazný nos a hnědošedý obličej. Nemám žádné myšlenky, je to zpitomělý stav. Nejsem schopna nic dělat, vnímám jenom bolest hlavy mezi očima. Bolí mě hlava, na čele, z něho. Něco se mnou dělá, vnímám nějaký proud energie od něho ke mně, zemská energie, posílá mi ji, aby mi odstínil tu hlavu. Cítím to stále víc, bolí mě hlava, posílá mi energii, abych si nic nepamatovala, nic z toho, co vím. „ Už budu pořád hloupá.“ Je to moje myšlenka, vztahuje se ke mně. „stále hloupá“ Cítím tupo v hlavě, stojím, on stojí naproti mně, posílá mi energii, cítím se tupě. Bolí mě hlava, mám pocit, jako bych byla zavřená ve flašce a nemohla ven. Mám obal kolem sebe, je to ta energie, co mi poslal. Vnímám to jako sevření na čele, pocit kolem dokola, nemám myšlenky, je mi tupě, mohla bych tak stát pořád. Bolí mě hlava, z té energie. Cítím tupou bolest hlavy, jako kdybych to nebyla ani já. Velekněz chce, abych zvedla ruku, jako bych to chtěla já, ne on. Když se zaměřím na vlastní vůli, rozbolí mě třetí oko. Mám vlastní vůli, ale jako zastřenou. Můžu konat, ale chybí tomu jiskra, je to mátožné. Nemůžu to svou vůlí zvětšit, mám v hlavě tupo. To způsobil on, tou energií, nemůžu se bránit. Když začnu přemýšlet, co s tím, bolest se zvětšuje, sevření se zesiluje, když se o něco snažím. Čím víc se snažím, tím větší blokace. Nemůžu blok odstranit, tupý stav bez myšlenek. Je to tou energií. Nemůžu se proti ní bránit, je součástí mé hlavy. Nemůžu s tím nic dělat. Bolí mě hlava, není dobře, že mě bolí hlava. Nelíbí se mi to. Velekněz je spokojený, já se cítím blbě. Je tu nějaká bytost, temná bytost…. Bolí mě hlava, posílá mě pryč, „jdi “. Vím, že se někdy ještě potkáme, není důležité kdy a kde.   

    Otáčím se, zvětšuje se tlak vzadu na hlavě, kolem očí bolest slábne. Je to z toho jeho působení. Cítím se vygumovaná, nic nevnímám. Myšlenky se vztahujou ke mně, na věky věků, stále půjdou se mnou, pořád dál. Příčina je jinde, bolí mě hlava, cítím se blbě. Jdu ven z chrámu stejnou cestou, jakou jsem přišla. Těžce se mi dýchá, tlak na prsou, cítím slabost po celém těle.
    Cítím se blbě, bolí mě hlava, mám ji prázdnou, otupělou, jsem slabá, chvěju se, opírám se o stěnu, je mi na zvracení. Dívám se ven do slunce, jsem slabá, nemůžu jít, ochromuje mi to celou hlavu, cítím ztuhlá ústa, jdu ven, potácím se na schodech. Cítím se vyčerpaně, stojím u dveří, koukám do slunce, vnímám, že tam čeká nový život. Dělala jsem předtím špatnosti, uvědomuju si to. „Je třeba si to pamatovat.“ Všechno je důležité. „Všechno je třeba si pamatovat, protože je to důležité.“ Vzhůru do života, už se cítím líp. Hlava ještě trochu bolí na čele mezi očima.